Katyň (2007)

Plivou mi do ksichtu a já mám být potichu? Do prdele s takovým systémem.| To, co někteří recenzenti tomuto filmu vytýkají, totiž roztahanost a roztříštěnost do více časových rovin, mě oslovilo. Film polského režiséraWajdyKatyńnabízí jedny z nejkrásnějších úvodních titulků, jaké jsem kdy viděl. Nabízí také skvělou doprovodnou hudbu, zejména na konci, a není ani trochu sentimentální. Jedná se o drsné drama. Ano, jistě - manželky, dcery, matky, nešťastné ženy z osudů jejich manželů, otců, synů. Rozbité rodiny ve jménu rozdělení Polska mezi Němce a Sověty. Do toho poválečný vývoj, v němž je zakázáno říkat pravdu. Občas černobílý záběr a také mé vlastní uvědomění, že téma musím znovu začít studovat. Katyńský masakr jako stále živé téma, které nikdy nesmí vyblednout jako zápisník onoho polského vojáka, který nás filmem provází. |Katyńje film s až neuvěřitelně působivým koncem. Teď už chápu, proč po nepřekonatelných úvodních titulcích bylo při těch závěrečných ticho. |„Svobodné Polsko nebude. Nikdy. To si dobře zapamatujte. Nikdy.“|„Knoflíky. Zůstanou po nás knoflíky.“

Marazmus, bezmocnosť a utrpenie je tu citeľné, ale aj tak sa nemôžem ubrániť pocitu, že toto je asi najmenej záživný film o druhej svetovej čo som zatiaľ videl. A navyše to vyzerá, ako keby v celom Krakove žilo dokopy 5 ľudí a aj keď sa navzájom nepoznajú, vždy sa zhodou okolností stretnú, keď je to pre dej potrebné.

Bezpochyby kvalitní film, který by měl vidět každý. Podle mého názoru by byl ještě údernější, kdyby byl o něco kratší. Velmi výrazné varování čeho všeho jsou lidé schopni?! Pokud se již od dětství nebudeme učit, že existuje dobro a zlo, že hřích je realita, že je pravda a lež, je budování jakékoliv !lepší" společnosti utopie. Poláci jsou (a musejí být) jiní než Češi po tom, co vše si prožili a vybojovali. V souvislosti s polským historickým filmem si dovoluji doporučit BugajskihoZákal...

Film o sovietskom masakri na poľskom národe je všeobecne známy a hoci ide o silnú tému, spracovanie mi až tak silné neprišlo. Napríklad aj v porovnaní s neskorším poľským snímkomVolyň. Takmer celý čas sledujeme "iba" prepletené osudy pozostalých (bez hlavnej postavy), ktorí sa buď snažia prežiť alebo vypovedať svedectvo o masakri, pričom narážajú na tvrdú ruku "spriateľených" príslušníkov sovietskych tajných. Po čase začne takýto dej do istej miery nudiť a dramatickejších scén je len poskromne. Vyvažuje to silný záver, ktorý má svoju silu aj po rokoch. Škoda, že takýchto scén nie je viac. Poľských hercov nepoznám, ale páčil sa mi výkon Maji Ostaszewskej.

Nevšedně komponovaný sled osobních dramat spojených se sovětským katyňským vražděním skládá velkorysou fresku národní tragédie, která se vpisuje do každičké tváře. Vajda se pohybuje napříč časem a suverénně a vnímavě porovnává různé intimní i dějinné analogie. Příběhy se různě prolínají, nečekaně i jen zdánlivě se uzavírají nebo se zpětně připomínají, a svět se tak zdá být pevně sevřený – a skutečně sdílený. Tím, že se i v tom pojmenovávaném dění všechno nevysloví, film napovídá, že se za každou postavou rozbíhá nekonečná spleť příběhů, které ji pojí s dalšími. I ten, kdo se jen mihne, implicitně zpřítomňuje nějakou další vážnou situaci a jejím světlem, její barvou proměňuje chvíli, do níž vstupuje. Ocenil jsem, že snímek nenese žádnou stopu po distancující estetizaci nebo alegorii. I všechny symbolické výjevy působí přirozeně, věcně. Svědectví věků se prostě rodí z toho, jak se napnutá všednost pod tíhou pravdy (nebo lži) prolomí.