Mlčenlivý souboj (1949)

Je to veľmi zvláštne. Film natočený v tom istom roku akoTúlavý pes (1949), v dvoch hlavných roliach tí istí herci a pritom výsledok snáď ani nemôže byť rozdielnejší, hlavne čo sa kvality týka. Žiadne hranie sa na detektívku, v ktorej zrejme Kurosawa nie je až tak doma, ale čistá a poctivá psychologická dráma, kde je zase absolútne doma. Ani Mifuneho herectvo hádam nemôže byť odlišnejšie. V "Túlavom psovi" príšerne teatrálne prehrával, kdežto tu bola radosť sledovať jeho umiernený, ale veľmi presvedčivý prejav. Nesmierne ľudský príbeh o utrpení človeka, ktorý túži po svojej milej a napriek tomu, že ona tiež túži po ňom, musí sa jej vzdať kvôli zákernej chorobe. Jeho zodpovednosť je v priamom kontraste s bezohľadnosťou človeka, ktorý je pôvodcom jeho ochorenia, ale napriek tomu si užíva život a pritom ničí životy všetkým, s kým príde do styku. Nádherne stvárnené plynutie času prostredníctvom pohľadu na ten istý plot, raz obsypaný kvitnúcimi kvetmi, inokedy zasnežený, potom zase s roztápajúcim sa snehom. Kamera je celkovo opäť veľmi silnou stránkou filmu.

Nemocniční prostředí, rozehraná morální dilemata i jméno režiséra a obou hlavních herců slibovali velký zážitek. Úvodní dlouhá realistická scéna s operací pacienta ho slibovala také a celkověMlčenlivému soubojiurčitě nelze upřít mistrovskou režii vybraných scén, stejně jako nadčasovost, pokud jde o obsah. Ale samotné zpracování na můj vkus bylo co do tempa a délky scén poněkud rozvláčné a provázely ho až přehnaně afektované projevy hereček. Akira Kurosawa při tom nejednou ukázal, že umí natočit velké napínavé drama (viz.SkandálčiNebe a peklo) výrazně zbavené i těchto neduhů japonských černobílých filmů, ale 4 roky po válce se teprve rozehříval a největší Kurosawovy snímky měly uzřít světlo světa až později. Několik velmi silných scén úplně nedokázalo zachránit celek, který na mě působil poněkud kolísavým dojmem i v rovině dialogů.[60%]

Jestliže v případě filmu "Nelitujeme svého mládí" pomáhalo pomalé tempo vygradovat dramatický závěr a u "Krásné neděle" zase bylo součástí snové poetiky filmu, tady mi přišlo poněkud nadbytečné. Nyvé pohledy z okna na měnící se počasí samozřejmě dokládaly plynutí času, jindy pomalý rytmus gradoval dramatičnost té které chvíle,vcelku ale bylo těch zámlk možná příliš. Co mi naopak velmi vyhovovalo je otevřený závěr. Kurosawa taky vlastně primárně "nevypráví příběh", ale spíš ukazuje dva zásadně odlišné postoje. Odpovědnost a profesionalita na jedné straně, lehkovážnost a slabošství na straně druhé. Musím ale říct, že mi celou dobu běželo hlavou "a proč jí to neřekne?"... Samozřejmě vím, že "jiný kraj, jiný mrav" ale stejně. Tohle muselo být pro oba naprosto šílené... Celkový dojem: 75%

Mlčenlivý soubojje do značné míry sterilní alegorií válečného traumatu. Lues v současnosti již není jako kdysi strašákem v celé své hrůznosti tělesného rozpadu, ale to není ani modernější virus lidské imunitní nedostatečnosti, a globalizace se přitom přičinlivě snaží. Zástupci politicko-společenské korektnosti musí být nadšeni filmovým baladickým hymnem, emoce jsou zkroceny zodpovědností jedince ke společnosti a smutný hrdina je opravdovým vzorem, hodný následování. Působivé jsou obrazy ticha a bezmoci vnitřního pnutí. Urozenost mučednictví je oslavovanou morální hodnotou, úvaha se věnuje formě ručení mezi jednotlivcem a společenstvím. Ukázkovým hrdinou příběhu je Kjodži Fudžisaki (sympatický Toširó Mifune), příkladně ušlechtilý lékař s nechtěnou osobní tragédií dědictví války. Niterná bolest se uchovává v neústupnosti mlčení. Rozpolcenost z vidiny nenaplněné budoucnosti je projevem slabosti lidského ducha. Není nad osobní příklad! Hlavní ženskou postavou je Rui Minegiši (snaživá Noriko Sengoku), mladá nastávající svobodná matka a zkušební zdravotní sestra. Zodpovědnost se dostává do jejího podvědomí pod vlivem objeveného Kjodžiho tajemství. Platonická láska nemá zvláštní požadavky. Důležitou postavou je Susumu Nakada (Kendžiró Uemura), Kjodžiho pacient v době války a frivolní syfilitik. Apelování na osobní zodpovědnost je bráno za zákeřnou podpásovou ránu a rozhodující zásah přichází šokem. Výraznější postavou je Misao Macumoto (křehká Miki Sandžó), bývalá Kjodžiho snoubenka. Nedokáže se smířit s novou situací odvolaného slibu, na své otázky dostává dávky řezavého mlčení, přesto se doufá v obrat do poslední možné chvíle. Z dalších rolí: Kjodžiho úspěšný otec a přednosta kliniky Dr. Konosuke Fudžisaki (Takaši Šimura), či Susumuva tragicky těhotná manželka Takiko Nakada (Čieko Nakakita). Kurosawa opěvoval čisté lidské duše a obzvláště ty z lékařského prostředí. Gramnegativní bakterie Treponema pallidum znehybňuje mužská těla.Mlčenlivý soubojje velmi dobrým filmem z korektního stanoviska, já dávám přednost jiným variantám oslovení.

I dobří lidé někdy trpí. Přesto však nechtějí, aby kvůli nim trpěli druzí. Špatní lidé však často netrpí, neboť jejich skutky je netrápí. Žijí svým kazisvětským způsobem a to, že se kvůli nim stanou špatné věci i druhým, jim nevadí... Tenhle snímek mi připomněl mnou dříve viděný Skandál. Stejně jako tam se zde jedná o souboj morálky s pokušením a pravdy se lží. A Kurosawa je navíc toho názoru, že pravda je někdy příliš krutá na to, aby ji někteří lidé slyšeli. S tím by se možná dalo polemizovat, nicméně si musíme uvědomit, že snoubenka čekala celou válku, aby si ji mladý doktor vzal a teď... by měla čekat další roky než se mladý lékař uzdraví..? Kurosawa skvěle vykreslil jednotlivé postavy a herci (především Mifune a Šimura) je perfektně ztvárnili. Tento a jemu podobné Kurosawovy filmy jsou skvělé v tom, že jsou stále aktuální, podobná morální dilemata řeší dnes a denně, například, zda dát přednost životu před smrtí (potrat).100%