Sny Akiry Kurosawy (1990)

Celoživotní mistr vypravěč nám předkládá dvouhodinový sled lyrických videominiatur... V té záplavě vybroušených obrazů, tu přesvědčivých, tam banálních nebo plakátových, jsem se cítil nesvůj - a trochu ošizen. Přinejmenším jeden z Kurosawových snů se bohužel ukázal jako prorocký: budoucnost, kterou zvěstuje svým van Goghem mluvícím ústy kolegy Scorseseho a tvořícím v neonových odstínech, bude patřit amerangličtině a barvám přesahujícím přírodu.

Jiný tvůrce by si na zfilmování svých snů možná vylámal zuby, ne tak Kurosawa. Vytvořil směsici naivity a hlubokých poselství, s dlouhými scénami, ve kterých se zdánlivě nic neděje. Zpočátku se zdá, že jednotlivé sny jsou jen náhodně poskládané za sebe a nemají moc společného, ale postupně vystupuje na povrch myšlenka filmu. Líbili se mi i všechny ty japonské kulturní odkazy. Co ještě k tomu říct? Většina existujících filmů by nemusela být barevná, v tom, co chtějí sdělit, není barva až tak důležitá. Toto je ale jeden s těch mála, pro které byl vynalezen barevný film. Nejsilnější moment = vojáci v tunelu, nejkrásnější = putování van Goghovou krajinou, nejhlubší = závěrečný pohled na řeku.

K tejto, mimochodom, tak trochu nedotiahnutej"kurosawovke", by som normálne povedal, že v nej predovšetkým prevládali najprv - jednotlivé, zväčša, hypnotické a magické obrazy, a to ešte i za asistencie vizuálnej zložky z renomovanej, trikovej dielne -Industrial Light & Magic, a až následne potom, sa snáď na rad automaticky dostávali i filozofické dialógy s potrebnými replikami, ktorých zas ale nebolo toľko, ako zrovna v predchádzajúcich prípadoch, keď bývala forma a obsah = vskutku, na rovnakej úrovni, pričom by som tentoraz podotkol, že bohužiaľ, prvá časť zvíťazila nad tou druhou, vďaka čomu sa napokon vykryštalizovalo iba priemerné (z)hodnotenie, tohto kinematografického počinu z roku 1990, ktoré ale,mimoriadne zdôrazňujem, udeľujem práve tomuto ("najobľúbenejšiemu") režisérovi, zakaždým veľmi nerád, pritom sa mi to nestalo po prvýkrát, ale zase ani nie po veľakrát. • V podstate je celý zložený z ôsmich snových sekvencií, trvajúcich zhruba po 15 filmových minút na každý jeden sen, a prezentujúcich rôzne témy, a to konkrétne v podaní „zasnívaného” protagonistu v mladšom vydaní, a samozrejme, neskôr i v staršom vydaní, ktorí sú vlastne„alter egom”samotnéhoAkiru Kurosawu. Áno, a taktiež majú všetky sny svoje mená, medzi vôbec najpozoruhodnejší, by som pravdepodobne zaradil - ten siedmy v poradí, ktorý je zároveň i ten úplne najdesivejší, aký si určite nielen ja dokážem osobne predstaviť, ktorý môže divákovi kľudne privodiť potenciálnu nočnú moru, a tak ho buď radšej celý vynechajte (proste, pretočte dopredu), alebo skrátka si ho pozrite oveľa skôr pred vašim spánkom, ktorý by tým pádom nemusel byť kompletne narušený? Možno iba preháňam, a nič vám to nakoniec neurobí. A dokonca v jednom z nich si tiež zahral iMartin Scorsese, ktorý má kľudnejší charakter, čo sa ale nedá prehlásiť o postave, ktorú stelesnil.PS :"Dedina vodných mlynov"(Neďaleko hlavného ťahu dediny stála obrovská skala a na jej vrchole boli vždy rezané kvety. Všetky deti, ktoré okolo neho prešli, nazbierali poľné kvety a položili ich na kameň. Keď som sa čudoval, prečo to urobili a spýtal som sa, deti povedali, že nevedia. Dozvedel som sa to neskôr tak, že som sa opýtal jedného zo starých mužov v dedine. V bitke pri Boshine pred sto rokmi niekto na tom mieste zomrel. Dedinčania ho zľutovali, pochovali ho, kameň položili na hrob a položili naň kvety. Kvety sa stali na dedine zvykom, ktorý deti udržiavali bez toho, aby vedeli prečo.)PS 2 :Hore uvedený režisérIširó Honda- nerežíroval tri epizódy (sekvencie), keď sa ale najskôr jedná iba o mylnú predstavu, nakoľko tu pôsobillen, ako kreatívny konzultant filmu, no jeho tvorivý rukopis tu nemožno necítiť, ba práve naopak, myslím si, žehlavnému režisérovi, poskytol dostatok cenných rád, ako s nimi naložiť, keďže mali na mňa mimoriadne desivý účinok, najmä čo sa teda týka toho„Tunela”, a to ani nehovoriac o tej„sedmičke”, ktorá ma doslova k smrti vydesila!

Co vznikne, když se coby režisérská dvojice spojí dvě zdánlivě neslučitelné osobnosti japonského filmu: režisér mnoha legendárních dramatických, kriminálních a samurajských filmů s osobitou poetikou + tvůrce brakových sci-fi horrorů s přerostlými monstry v čele sGodzillou? Vůbec jsem si to nedokázal představit a výsledkem byl surrealistický film, ve kterém jsem často nevnímal rukopis ani jednoho z nich. I když nepopiratelné filmařské kvality v pečlivě vystavěných scénách s pomalým tempem, typické pro Akiru Kurosawu, tu rozhodně jsou, stejně tak v post-apokalyptickém snu s přerostlými pampelišky a neotřelými myšlenkami o světě jsem nakonec badal i jednu z možných stop Iširó Hondy. :) Zatímco mnozí režiséři se ke konci své bohaté tvorby již různým způsobem vyčerpávají nebo opakuji, u těchto dvou mám pocit, že oba tu natočili jeden ze svých vůbec nejlepších počinů, ne-li přímo ten nejlepší! ...s jedinečnou poetikou a atmosférou ztvárněných snů, které postupně ukazují přírodu v různých fázích. Zatímco ty první, vyloženě surrealistické sny jsem vnímal jen ve fantaskní a pocitové rovině, v posledních třech snových povídkách už ke mě začínalo doléhat i poselství o nevyhnutném vztahu člověka k přírodě a potřebu vážit si jí stejně jako život, dokud zde tyto hodnoty kolem nás jsou. Možná, že ta zimnice i čertovská apokalypsa byly svou délkou až natažené, ale celkový prožitek, kdežto každý sen má v sobě úžasné scény a jedinečnou atmosféru, to bohatě vyváží. Ještě musím vyzdvihnout povídku o setkání s van Goghem (v podání Martina Scorseseho! – se kterým se poKolem půlnocijako hercem setkávám tento měsíc už podruhé a v obou případech mě dokázal zaujmout) a nebývale optimistickou, pestrobarevně vytvářenou náladu u poslední povídky na téma smrti, včetně skvělého hudebního vyvrcholení.[95%]

Meditativní, nedějové, často ani nevypointované audio-vizuální básně nic nespojuje v jeden celek, jen obrazová, barevná a kompoziční krása. Každou další z osmi však víc a víc postihuje doslovná (jakož zároveň odříkaná) environmentální kritika moderní společnosti, která kromě toho, že už tak velmi, velmi rozvláčné "sny" zpomaluje, jim ubírá z mystického kouzla. A o čem že se Kurosawovi zdá? Mj. o tradičním japonském folklóru, traumatu z války, Van Goghových krajinkách, nukleární apokalypse či (výše zmíněném ne)sepjetí člověka s přírodou.