Máda da jo (1993)

Mádadajo je posledním filmem legendárního režiséra Akiry Kurosawy. Sleduje přibližně dvě dekády v životě učitele, který se rozhodl odejít do důchodu. Za ta léta vychoval řadu studentů, kteří o něj ve stáří pečují a každoročně mu pořádají narozeninovou oslavu. Film se odehrává v období od válečného Japonska do 60. let a překvapilo mě, že vůbec nepůsobí jako dílo z roku 1993. Klidně by mohl vzniknout už ve 40. letech a atmosféra by byla víceméně stejná. Film se zaměřuje především na vztah mezi učitelem a jeho bývalými studenty, přesto však na pozadí občas problesknou zajímavé historické reálie, které připomínají těžkosti válečného Japonska. Příkladem může být humorná epizoda s koňským masem nebo scéna, ve které hlavní hrdina přijde o svůj dům a je nucen žít v jeho troskách. Současně film ukazuje, jak se Japonsko po válce postupně mění – zatímco první oslava narozenin je ryze tradiční a bez žen, ta poslední už má v sobě západní prvky a ženy jsou na ní přítomny. To jsou však jen některé z mála věcí, které mě na filmu zaujaly. Kurosawova nejslavnější díla na mě vždycky udělala silný dojem, protože byla na svou dobu velmi progresivní – pracovala inovativně s kamerou a nebála se ani odvážných příběhových zvratů. Mádadajo ale ničím z toho nevyniká. Celý film je natočen statickou kamerou, ovšem ne tak zajímavě a intimně, jako to uměl Jasudžiró Ozu. Většina scén je zasazena do exteriérů, příběh je téměř neexistující a skládá se z několika epizodek, kdy se panu učiteli něco přihodí, a jeho studenti, až nábožensky oddaní, mu přispěchají na pomoc nebo ho oslavují na večírcích. Jedinou částí, která mě příběhově alespoň trochu zaujala, byla scéna, kdy se hlavnímu hrdinovi zaběhne kočka. Zatímco ztráta veškerého majetku přijímal s nadhledem, ztráta kočky ho zničila. Celá pasáž je upřímně dojemná a herecký výkon Tacua Macumury brilantní. Nicméně film jako celek na mě působí unaveně, pateticky a sebestředně. Možná je to ten typ filmu, který člověk docení až s věkem, ale skoro to ve mně vyvolalo dojem, že Kurosawa už v té době musel být stejně unavený a blábolící stařík jako jeho hrdina, obklopený oddanými fanoušky a přisluhovači. Necítil jsem v něm ten důstojný konec jednoho velikána, ve který jsem doufal, ale možná, až budu starší, film docením. Prozatím: "MÁDADAJO!"

[3,5*]     Hlboko ľudsky príbeh zbožňovaného profesora na dôchodku, ktorý má skvelý zmysel pre humor, je veľmi citlivý a má tiež mimoriadnu obrazotvornosť. Spracovanie tohto príbehu ale paradoxne až tak obrazotvornosťou nehýri, hoci by sa tu priam pýtali nejaké tie flashbacky do profesorovej minulosti, alebo viac únikov do jeho fantázie (a to je Kurosawa majstrom takýchto fantazijných výjavov). Niečo také by určite oživilo tento film, pozostávajúci prevažne z interiérových scén, v ktorých sa postavy takmer neustále zabávajú (na oslave, či na návšteve) a slopú (sake, či pivo). Hoci film nepatrí medzi režisérove špičkové diela a ani medzi moje najobľúbenejšie, dokázal ma dojať a súčasne aj pobaviť výborným humorom.

Velevážený profesor, trochu svéráz a veselá kopa, odchází do důchodu, aby zbytek svých let skromně dožil, klidně v zahradní boudě, ale obklopený uznáním a přáteli. Bývalí studenti se o něj totiž nezištně starají, pořádají oslavy narozenin, nechají mu postavit nový dům, či třeba hledají zaběhnutou kočku. Nic víc se tu ani neuděje, ovšem vyjmenované (filmově dlouhé) události jsou prodchnuté laskavostí, moudrostí a (dětskou) radostí stáří (ruku v ruce se strastí a citovou vyprahlostí, viz onen kocour, ale pšššt!), kdy se o blízkosti smrti může žertovat, o rezignaci však nemůže být řeč. Máda da jo – ještě ne!

Měl jsem trošičku problém s poněkud přetaženou stopáží, přecijen takto banální příběh by si bohatě vystačil se stopáží o 20 minut kratší. Jinak ale bez výhrad, krásný film o lásce studentů k profesorovi a o lidskosti, na kterém je moc dobře vidět, že ho Kurosawa zamýšlel jako svůj úplně poslední film.

Kurosawuv epitaf, ktery byl presne v tomto duchu natacen a u ktereho zrejme reziser dobre vedel, ze se jedna o jeho posledni film. Vhodnejsi zakonceni kariery uz to skoro byt nemohlo a hlavne se jedna o nezbytnou napravu reputace po predesle ne prilis zdarile Srpnove rapdsodii. Madadayo je neskutecne prijemny, mily a sentimentalni kousek, ktery sleduje posledni roky zivota veteranskeho profesora, u ktereho se od zacatku do konce nezbavite pocitu, jakoby se jednalo o samotneho Kurosawu."Maadhhaaa Kai? ... Maaadadaaayo!"7/10