Rašómon (1950)

„Ať je to třeba lež, hlavně když to bude zajímavé.“| Lesní dělník a mnich sedí za prudkého deště v polorozbořené bráně vzdychajíce a stěžujíce si, že něco takového ještě neviděli. Přidá se k nim třetí uprchlík před deštěm a ze zvědavosti si nechá vyprávět, co zažili za poslední tři dny. | Děj je vypravován komplikovaně. To, co vidíme po většinu filmu, je vypravování lesního dělníka a mnicha muži sušícímu se u ohně, který rozdělal v bráně. A v tomto ději jednotliví protagonisté vypráví před soudcem, co se stalo. Je předvolána dokonce i čarodějnice, která vyvolá ducha zavražděného. Rašómon je neuvěřitelný film, který používá neuvěřitelné metody. | Ano, vyšetřuje se vražda. | To, co předvádí herec Toširó Mifune v roli Tadžómarua, bandity a hlavního podezřelého, je neskutečná exhibice. Skáče, křičí, hurónsky se směje. A vypráví svou verzi příběhu. A v tom je podstata filmu – postupně dojde i na další; každý vypráví to, co je podle něj pravda. A najednou se ukáže, že se jen těžce dá uhádnout chování toho kterého zúčastněného. | Poslouchající nechce od mnicha žádné kázání, ale projeví značnou zvědavost. Rašómona jsem viděl několikrát, ale až při posledním zhlédnutí mě zaujala jedna věta:„Ať je to třeba lež, hlavně když to bude zajímavé.“Rašómon je nesmírně zajímavý. A pravdu nám nesdělí. Nebo si myslíš, ctěný čtenáři, že ji poznáš? Každopádně, za což jsem ostatně velmi vděčný, nejsilnější je konec. Mistr Kurosawa opět nabídne, jako i v dalších svých filmech, morální ponaučení. Pěkně na konci a předvede nám ho jeho dvorní herec, velký Mifuneův kolega, Takaši Šimura v roli lesního dělníka. Právě pro tyhle momenty Kurosawovy filmy nemohou zestárnout. I Rašómon vypráví primárně o lidských vztazích a morálce. A v jeho případě i o schopnosti empatie. | Nádherné.

Ve své podstatě film o lidské cti - neboť to je ve v konečné interpretace to, co lidi činí prohnilými a nedůvěryhodnými (a i to, co nám může nejjednodušeji zkreslit náš vlastní pohled). Opomenu-li fakt, že ti Japonci a asijská kultura obecně jsou (nejen) na poli kinematografie opravdu jiní, tenhle film mě téměř až překvapil i přes fakt jeho předcházející pověsti budující velká očekávání - a to to ani není klasická samurajčina, jak bych jinak čekal. A ani to, že mě tak překvapí jejich herecké výkony, především pak odToširó Mifuneho, nebylo rozhodně mezi mými předzvěstmi k filmu. Veskrz, film mě moc bavil (4,5*) a minimálněKurosawusi určitě doplním... P.S. má to skvělou hudbu

Kurasawovo filmové období u mě pokračovalo filmem Rašómon. Po odlehčených Třech zločincích ve skryté pevnosti, kteří mi úplně nesedli, jsem se vrátil k jeho nejznámějším klasikám. Musím se přiznat, že ze snímku mám rozporuplné pocity. Vyzvedl bych Kurosawovo mistrovství ve vytvoření hutné atmosféry… černobílá kamera, dlouhé záběry, detaily na výrazy herců, které řeknou více než slova, hudba, atd. Některé scény jsou opravdu vtahující a až berou dech. Bohužel film jako celek z mého pohledu nedrží pohromadě a občas mi některé záběry přišly přetažené. Celkově jsem měl dojem, že sleduju film aspoň tři hodiny a to je Rašómon paradoxně o hodinu kratší než většina jeho filmů. Druhým velkým plusem byl originální způsob vyprávění. Jinak banální příběh jedné vraždy je vyprávěn hned čtyřikrát a to z pohledu různých osob.Pravda je pokaždé jinde a je jen na divákovi, jak se k tomu postaví, což je velké plus.I tady je ale nějaké to bohužel a to jsou nesympatické postavy a především „japonský“ způsob jejich vyjadřování. Klidná a vyrovnaná povaha (a tvář) často z ničeho nic vybuchne nepříjemným smíchem, který neodpovídá dané situaci. Právě přepálené hysterické reakce mě hodně štvaly (dokonce se mě doma ptali, co to sleduju a kdo tam pořád tak řve). Během filmu jsem si navíc uvědomil, že už jsem Rašómona v minulosti viděl a jen si jej nepamatoval. No a to je možná tím hlavním důvodem, proč nakonec dávám jen tři hvězdy. Přesto si film doporučení v mnoha ohledech zaslouží. Zkuste a třeba vám sedne lépe.(70%)

Příběh snímku Rašómon je nekonvenčně rozvržen a jako jeden z prvních ve filmu užívá velmi odlišný způsob retrospektivního vyprávění. Prozaik Rjúnosuke Akutagawa vytvořil vícero povídek, ze kterých tento příběh čerpá. Pro dnešního diváka se jedná o poměrně pomalu vyprávěný komorní příběh, který mě nejvíce fascinoval tím, jak se jeho postavy odkrývají vždy v jiném světle podle toho, jak se jim to hodí. Nesuď knihu podle obalu zde platí dvakrát. Celkově herci hrají úctyhodně a vše je velmi přirozené, čehož si můžete všimnout u postav - jsou zpocení, špinaví a šílený divoch Tadžomaro (Toširó Mifune) se často drbe po těle. Jeho bláznivý smích se z hlavy jen tak nevytratí. Divák ve filmu zažije celkem dlouhý souboj mezi Tadžomarom a samurajem Masajuki Morim (Takehiro Kanazawa), při kterém se snadno vžije do kůže poraženého, který nemá kam utéct. Na svou dobu velmi dynamický šermířský souboj. Filmu bylo a je vyčítáno přehánění herců, ačkoliv má v japonském divadle/filmu dlouhou tradici, viz divadlo Kabuki, ve kterém se takovými gesty a stylem běžně hraje. Film nám říká, že to, co vidíme, nemusí být pravda, ve světě zahaleném mlhou lží. A právě zajímavostí i záhadou je, že u scén před soudem není vidět ani slyšet samotný soudce, tudíž při ,,výslechu" pozorujeme pouze obžalované, což je mysteriózním článkem filmu, který by se dal možná vyložit tak, že jsou soudci metaforou pro okupanty tehdy poraženého Japonska. Nejvíce se mi na filmu líbí různé filmařské triky a techniky - kameraman Kazuo Mijagawa zde užil techniku ruční kamery, když zblízka snímal postavy skrze stromy. Jedná se tak o jedno z prvních užití tohoto stylu natáčení. Když Mijagawa bojoval s velmi tmavým prostředím lesa, vyzrál nad tím tak, že nejprve nechal pokácet několik stromů a poté použil zrcadlo, díky kterému rozptýlil sluneční svit. Prostě geniální! Film obsahuje i další zajímavé triky - všechny scény s uměle postavenou Bránou démonů doprovází umělý déšť, který museli filmaři modifikovat - aby byly kapky dostatečně vidět proti světlé obloze, tak se do vody přilil inkoust. Skladatel Fumio Hajasaka vhodně obohatil obraz o svou hudbu a zajímavostí je, že povětšinu času hudba není tradiční a má spíše nádech ze západu. Zde by mohlo jít o další narážku na okupaci. I když je ve filmu pravda brána jako subjektivní a velmi nejistá, tak jedna ,,opravdová“ pravda se o filmu napsat dá - na svou dobu byl bezesporu velkým přínosem kinematografie, přičemž vznikl i termín ,,Rashomonův efekt", tedy nespolehlivé vyprávění z více úhlů pohledu.,,Lhát je lidské. Většinou nedokážeme být upřímní ani sami k sobě.“Hodnotím: 75%.

Precízny, no citlivý a najmä legendárny film.Akira Kurosawabol majster majstrov a nie nadarmo sa práve týmto filmom zapísal do filmovej histórie. Zobrazenie tohto, že pravda vie byť niekedy (a bohužiaľ dosť často) pokladaná z každého uhla pohľadu dosť subjektívne. A subjektivita pravdy tu je zobrazená až samotnú dreň. Divák síce po dopozeraní ostane v miernom šoku, keďže film vlastne neukazuje tú jedinú správnu pravdu, no keď nad tým začne premýšľať, tak snímok o hľadaní skutočnej pravdy nie je. Je o pochopení, že aj niekto kto vedome popiera skutočnú pravdu môže nakoniec byť "vykúpený" zo svojich hriechov - presne to znamená scéna s adoptovaním dieťaťa zachráneného z rúin chrámu drevorubačom, ktorý vedome klamal pred svetským súdom. No týmto činom sa vie bez výčitiek postaviť pred boží súd. Skvelý Kurosawa, skvelý snímok.