Rašómon (1950)

Věřte nevěřte, divák dostává jeden příběh hned v několika různých podáních a ani jedno není stejné. To nás vede k otázce: Co je vlastně pravda? Odpověď se v plném rozsahu asi nikdy nedozvíme. Nejsem si jistý, zda si uvědomuji celou výpovědní hodnotu filmu, ale i tak díky brilantní režii Akiry Kurosawy zůstává i po tolika letech pořád zajímavý jak pro oko, tak pro mysl. V závěru nám postavy ukazují, jak idealismus naráží na krutou realitu, z čehož ale nemusíme úplně zoufat, protože alespoň v některých lidech stále přežívá duch lidskosti. Film je navíc prostoupen atmosférou 12. století Japonska, kde chudoba byla každodenní realitou. Scény s umělým deštěm (s inkoustem) hrají Kurosawovi perfektně do not. I díky nim působí celý snímek místy téměř beznadějně, což jen podtrhuje jeho hlavní témata.

Film je zasazen do starého feudálního Japonska.  Příběh začíná záběrem na polorozpadlou bránu uprostřed silné bouřky, která dodává scéně až apokalyptický ráz. Trojice mužů se pod střechou brány ukrývají před bouří a vyprávějí si o kriminálním případu, který vyslechli u veřejného soudu. Ze začátku se vše jeví jako relativně jasný kriminální čin. Bandita přepadl samuraje s jeho ženou. Manžel byl nalezen mrtvý a žena zneuctěna. Co se ale doopravdy stalo, je více než nejasné. Nejprve svoji verzi událostí vypráví u soudu dopadený bandita. Sám sebe vykresluje jako nespoutané zvíře, divocha a svůdníka, kterému nakonec samurajova nebezpečná a vášnivá žena (po dlouhém odmítání) podlehla. Výpověď manželky je odlišná. I přes veškerou snahu se ubránit byla zločincem přemožena a proti své vůli zneuctěna. Dále hovoří zavražděný samuraj prostřednictvím média. Zemřelý obviní svoji manželku ze zrady. Poslední svědectví náhodného kolemjdoucího v sobě kombinuje všechny tři předchozí výpovědi. Každý v tomto příběhu buď morálně pochybil, nebo ztratil svoji pečlivě budovanou personu a proto si vytváří vlastní verzi příběhu, ve které se zachoval tak, jak by to odpovídalo společenským konvencím nebo alespoň vlastním představám o sobě samém. Bandita jako nebojácný a charismatický bojovník, Masako jako věrná manželka, Takehiro jako odvážný a hrdý samuraj. To má za následek, že postavy zkreslují realitu, lžou, vynechávají podstatné části příběhu či projektují vlastní negativní vlastnosti do druhých. Tento mistrovský snímek pomohl otevřít japonskou kinematografii světu a i přes své stáří dodnes neztratil nic ze svého kouzla. Vedle bezchybné režie Akiry Kurosawy a nádherné kamery stojí za zmínku také hudba. Kurosawa ve filmu kombinuje západní hudbu s tradiční japonskou. Ve filmu zazní upravená verze skladby Bolero od francouzského skladatele Maurica Ravela. I přes silný západní vliv je Rašómon silně japonský film. Vyskytuje se zde klasické japonské líčení a kostýmy. Scény ze soudního dvora pak svou strohostí a přehnanými hereckými gesty odkazují na tradiční japonské divadlo. Co říct na závěr? Rašómon je nadčasový film o lásce, nenávisti, lidské proradnosti i ubohosti. Je to film, který formoval moji lásku ke kinematografii a jehož schopnost vypovědět o temných stránkách lidské duše mě nikdy nepřestane fascinovat.

„Ať je to třeba lež, hlavně když to bude zajímavé.“| Lesní dělník a mnich sedí za prudkého deště v polorozbořené bráně vzdychajíce a stěžujíce si, že něco takového ještě neviděli. Přidá se k nim třetí uprchlík před deštěm a ze zvědavosti si nechá vyprávět, co zažili za poslední tři dny. | Děj je vypravován komplikovaně. To, co vidíme po většinu filmu, je vypravování lesního dělníka a mnicha muži sušícímu se u ohně, který rozdělal v bráně. A v tomto ději jednotliví protagonisté vypráví před soudcem, co se stalo. Je předvolána dokonce i čarodějnice, která vyvolá ducha zavražděného. Rašómon je neuvěřitelný film, který používá neuvěřitelné metody. | Ano, vyšetřuje se vražda. | To, co předvádí herec Toširó Mifune v roli Tadžómarua, bandity a hlavního podezřelého, je neskutečná exhibice. Skáče, křičí, hurónsky se směje. A vypráví svou verzi příběhu. A v tom je podstata filmu – postupně dojde i na další; každý vypráví to, co je podle něj pravda. A najednou se ukáže, že se jen těžce dá uhádnout chování toho kterého zúčastněného. | Poslouchající nechce od mnicha žádné kázání, ale projeví značnou zvědavost. Rašómona jsem viděl několikrát, ale až při posledním zhlédnutí mě zaujala jedna věta:„Ať je to třeba lež, hlavně když to bude zajímavé.“Rašómon je nesmírně zajímavý. A pravdu nám nesdělí. Nebo si myslíš, ctěný čtenáři, že ji poznáš? Každopádně, za což jsem ostatně velmi vděčný, nejsilnější je konec. Mistr Kurosawa opět nabídne, jako i v dalších svých filmech, morální ponaučení. Pěkně na konci a předvede nám ho jeho dvorní herec, velký Mifuneův kolega, Takaši Šimura v roli lesního dělníka. Právě pro tyhle momenty Kurosawovy filmy nemohou zestárnout. I Rašómon vypráví primárně o lidských vztazích a morálce. A v jeho případě i o schopnosti empatie. | Nádherné.

Ve své podstatě film o lidské cti - neboť to je ve v konečné interpretace to, co lidi činí prohnilými a nedůvěryhodnými (a i to, co nám může nejjednodušeji zkreslit náš vlastní pohled). Opomenu-li fakt, že ti Japonci a asijská kultura obecně jsou (nejen) na poli kinematografie opravdu jiní, tenhle film mě téměř až překvapil i přes fakt jeho předcházející pověsti budující velká očekávání - a to to ani není klasická samurajčina, jak bych jinak čekal. A ani to, že mě tak překvapí jejich herecké výkony, především pak odToširó Mifuneho, nebylo rozhodně mezi mými předzvěstmi k filmu. Veskrz, film mě moc bavil (4,5*) a minimálněKurosawusi určitě doplním... P.S. má to skvělou hudbu

Kurasawovo filmové období u mě pokračovalo filmem Rašómon. Po odlehčených Třech zločincích ve skryté pevnosti, kteří mi úplně nesedli, jsem se vrátil k jeho nejznámějším klasikám. Musím se přiznat, že ze snímku mám rozporuplné pocity. Vyzvedl bych Kurosawovo mistrovství ve vytvoření hutné atmosféry… černobílá kamera, dlouhé záběry, detaily na výrazy herců, které řeknou více než slova, hudba, atd. Některé scény jsou opravdu vtahující a až berou dech. Bohužel film jako celek z mého pohledu nedrží pohromadě a občas mi některé záběry přišly přetažené. Celkově jsem měl dojem, že sleduju film aspoň tři hodiny a to je Rašómon paradoxně o hodinu kratší než většina jeho filmů. Druhým velkým plusem byl originální způsob vyprávění. Jinak banální příběh jedné vraždy je vyprávěn hned čtyřikrát a to z pohledu různých osob.Pravda je pokaždé jinde a je jen na divákovi, jak se k tomu postaví, což je velké plus.I tady je ale nějaké to bohužel a to jsou nesympatické postavy a především „japonský“ způsob jejich vyjadřování. Klidná a vyrovnaná povaha (a tvář) často z ničeho nic vybuchne nepříjemným smíchem, který neodpovídá dané situaci. Právě přepálené hysterické reakce mě hodně štvaly (dokonce se mě doma ptali, co to sleduju a kdo tam pořád tak řve). Během filmu jsem si navíc uvědomil, že už jsem Rašómona v minulosti viděl a jen si jej nepamatoval. No a to je možná tím hlavním důvodem, proč nakonec dávám jen tři hvězdy. Přesto si film doporučení v mnoha ohledech zaslouží. Zkuste a třeba vám sedne lépe.(70%)