Rudovous (1965)

Fascinuje mě, jak Kurosawa buduje atmosféru. Hned u prvotní prohlídky nemocnice, kdy jeden z doktorů ukazuje našemu hrdinovi Yasamotovi všechny místnosti a vykresluje Rudovouse jako striktního, panovačného a poblázněného ředitele, zastaví se u místnosti mužských pacientů. Ti všichni melou z posledního, sedíc v kroužku okolo vařícího se čaje, každý promluví pár slov. Ačkoliv jsou na plátně jen pár minut, doteď si je pamatuju. Každý má svůj názor a pro každý můžu najít pochopení. Tahle scéna pro mě rámuje celý příběh. Lidé jsou obsáhlí, chce to s nimi trpělivost. A mám pocit, že všechno ve filmu, možná až na protivnou bordelmámu, dýchá a je živé. Každý člověk má své problémy a spletitosti, ale když budeme jako Rudovous naslouchat, objevíme, že věci jsou úplně jiné, než se zdají. Taktéž Yasamoto má své problémy a zpočátku nic nechápe, ale skrz Rudovouse a vedlejší postavy (hlavně s pomocí malinké pacientky Otoyo) se postupně naučí naslouchat a i z toho nejtvrdohlavějšího individualisty se nakonec stane filantrop. Kéžby, kéžby, ale myšlenka je to milá a film mě celého pohltil tak, že jsem ze sálu nemohl odejít jinak než rozněžnělý.

Ačkoli se to zpočátku nezdá, je Rudovous svojí výstavbou velice blízký Kurosawovu následujícímu filmu Dodeskaden. Rudovous je sice rámovaný tradičním lékařským příběhem o nastupujícím lékaři, který nejprve nové prostředí bojkotuje, pak se do něj nechtěně začlení a postupně polevuje, až si ho zamiluje, jenže tenhle narativ je zde natolik jasný dopředu, až časem vzbudí podezření, že není primárním. A taky není - to hlavní zde tvoří příběhy veškerých pacientů, s kterými se ústřední dvojice postav setkává a léčí je. Právě ty totiž naplňují pozadí své doby a její atmosféry, skrze kterým zjistíme vše podstatné, co nám naopak narativ nemá jak předat. Tudíž je to taková síť, jejímiž průvodci jsou Rudovous a Noboru, ale podstatné je vše okolo nich, ne oni sami. Přitom jsem ale rád, že tam nějaká ústřední zápletka je, jelikož díky ní jsou ty tři hodiny snáze stravitelné a především díky ní pak zanechá poslední hodina silné dojmy. Dodeskaden je v tom velmi podobný, vlastně má stejnou výstavbu, jen z rozdílného období a hýřící barvamj, ale jestli mu něco výrazně chybí, tak je to rámující příběh. Dodeskaden je jen ta síť, spoléhající na to, že stačí sama o sobě - což jsem po druhém zhlédnutí pochopil a docenil víc, ale i tak by při srovnání obou filmů u mě vedl Rudovous, právě kvůli rámujícímu příběhu. Takže i když jsem se do toho hůře dostával, nakonec jsem si to nad očekávání užil. A takhle u mě dopadla drtivá většina Kurosawovývh filmů... 4*

Největší otázkou, kterou ve měAkirovo赤ひげprobudilo, je zřejmě, zda mohou mít Japonci skutečně rudé vlasy a vousy, což vedlo kekrátké redditové rešerši. Přes český distribuční název Rudovous a anglický Red Beard si ho zřejmě budu navěky pamatovat po místním jako Barbarroja. Šlo o drsné, ale příjemné uvedení do režisérovy tvorby, ne pro krutost tématu, které je navzdory lékařskému prostředí (asi) feudálního Japonska velmi humánní, ale spíš pro filmovou náročnost. Jde přeci jenom o tříhodinový černobílý epos s nepříliš plynulým dějem, který sází spíše na scény z Yasumotova působení u doktora Niideho. Především zpočátku jsem pozoroval velmi chytré užití kamery a střihu, kdy se má protagonista poprvé střetnout s vyhlášeným a přísným mentorem. Scénická kreativita nemizí ani v dalších třech hodinách. Prostředí je skromné, což ovšem skrze užití kamery nelze znát, a ze scénáře na mě nějakým způsobem čišelo nadšení tvůrce mluvit o dané látce. Film z šedesátých let odvážně otvírá témata duševních nemocí, nebo znásilnění. Nejsilnější pro mě byl zřejmě závěr, kdy si Yasumoto uvědomuje, že chce skutečně lidem sloužit a odmítá službu u šóguna (jestli jsem to správně pochopil a jestli si to ze včerejška správně pamatuji). Přiznám se totiž, že přes výše zmíněné přiznané klady mě film (mj. pro svoji dlouhou stopáž) nechával mnohdy chladným.

Když jsem se dodíval na film, tak mi bylo hodně líto, že nemám žádné fousy, které bych si mohl hladit stejně jako Rudovous. Tento film jsem příliš dlouho a zbytečně odkládal. Film je celý postavený na charismatu ústřední postavy (což vůbec nevadí), díky kterému na chvíli dokážeme nahlédnout pod pokličku starého japonského lékařství. Vidíme pacienty jako lidské bytosti se svým jedinečným příběhem a lékaře, který, pokud je dobrý, zde funguje jako průvodce na konci příběhů těchto lidí. Film má spousty dlouhých záběrů s nikdy nekončícím silným větrem v pozadí, které se mohou někomu jevit jako zbytečné. Nakonec u takového snímku není kam spěchat.

[3,5*]"Nothing's so solemn as a man's last moments. Watch him closely."Ak by som mal hodnotiť podľa veľmi silného dojmu, ktorý vo mne na konci film zanechal, tak by som dal 5 hviezdičiek. Keďže ale musím brať do úvahy prvé dve tretiny filmu (siahodlhé 2 hodiny), ktoré ma príliš nenadchli (asi na 3 hviezdičky), tak sa moje hodnotenie napokon horko-ťažko vyšplhalo na 4 hviezdičky. Táto dráma s humanistickým posolstvom sa totiž v spomínanom úseku dosť vlečie (tá dĺžka je priam zabíjacká), pôsobí trochu naivne (napr. tým moralizovaním a tlačením na emócie) a postavy sú akési prehnané - buď až príliš groteskné, alebo až príliš morálne, ako ten nekonečne múdry a nekonečne láskavý "Rozumbrada" (inak skvelý Toširó Mifune). Tých postáv tam je navyše priveľa, každá so svojím príbehom, pričom nie všetky sú zaujímavé. Narážam hlavne na toho umierajúceho samaritána, ktorý dostal značný priestor, lenže ma aj s tým jeho bizarným príbehom o osudovej láske príliš nebavil. Navyše tá jeho femme fatale bola riadne vyšinutá, s mimoriadne tupým jednaním ("We were too happy together. We were so happy, I became afraid. A girl like me did not deserve it."). Mimochodom, všimol som si, že väčšina žien tu je keď nie priamo šialených, tak aspoň značne podivných ("Modlivka", matka troch detí, Otoyo). Nie príliš záživný film sa odrazu zázračne zlomí, aj spolu s mnohými kosťami (uletená scéna s lámaním kosti, ako z iného filmu), na konci druhej tretiny, keď sa na scéne objaví hrdinka Otoyo. Odvtedy si ma film úplne podmanil a niekedy som mal až slzy na krajíčku (scéna volania do studne)."It's too much - that little rat taking rat poison."