Dode's-Ka Den (1970)

"Dávajpozor!Skoroťazrazilo.Mohloťatozabiť.Nesmiešsedieťnakoľajniciach.“Nádherná dramatická mozaika rozličných úbohých bytostí z okraja spoločnosti, drobných ľudkov s ich každodennými trápeniami (s bezohľadnými partnermi, či ďalšími členmi rodiny), ktorí sa z rôznych dôvodov ocitli v núdzi. Zo snímky vanie hlboký smútok (tvorcovia teda veľa útechy neposkytujú, žiadnych veľkých šťastných zvratov sa divák nedočká), ale zároveň z neho cítiť aj láskyplné porozumenie pre ľudí, nech už sú takí, alebo onakí. Celkovú pochmúrnu náladu výborne podčiarkuje pôsobivá výtvarná štylizácia, emočne to potom celé podfarbuje veľmi pekná hudba. Pre Akiru Kurosawu to bol v jeho veľmi krušnom období prelomový film hneď vo viacerých ohľadoch - bol to jediný jeho film nakrútený v rozpätí dlhých 10-tich rokov, jeho prvý farebný a tiež prvý už bez jeho osvedčeného tímu (napríklad bez jeho dlhoročných dvorných hercov Takašiho Šimuru, či Toširóa Mifuneho). Ako to už často býva, toto skvelé dielo bolo v čase vzniku prepadákom, čo Kurosawa veľmi ťažko znášal (dokonca ho to dohnalo až k pokusu o samovraždu). Dnes to znie až neuveriteľne, čím si taká (už vtedy) legenda musela prejsť, akým silným nezáujmom producentov i divákov."To šťastie cítiš, pretože žiješ svoj život.Inýmislovami,onižijú,pokiaľžiješty.Jevporiadkuzabiťichtým,žezabiješseba?“

Snaha o barvitou/barevnou tragikomickou poetiku ztroskotala -  na laxním přístupu k věci a na použití totálně fádního až infantilního filmového jazyka. Navíc nevěřím, že lidé ve slumech a v kapitalismu vůbec mají čas nebo chut´ na hluboké filosofování o svých snech a přáních. ...Kurosawa se měl držet svého řemesla=japonské (samurajské) historie a měli bychom tu místo sociálních a kriminálních propadáků další zajímavé a akční samuraje!

Hrozně rád bych dal víc, vzhledem k tomu, jak mě naprosto nadchl začátek, úvodní představení všech postav a jak mě pak některé osudy zajímaly i dál, ale popravdě si nedokážu představit, že bych u toho s chutí trávil znova dvě a půl hodiny a to je pro mě u hodnocení dost rozhodující faktor. Že to nebude mít děj a bude to jen mozaika osudů jsem věděl, takže to tomu nevyčítám. Problém mám spíš v tom, že mi to stylově dost připomnělo jiný Kurosawův film, Na dně. Ten je totiž také jen mozaikou veskrze zajímavých osudů, ale silných scén má málo a konec je takový, že prostě přijde a nashledanou - a u Dode's-Ka Den to s koncem platí o to víc, byť poslední scéna s těmi dvěma bezdomovci, tátou a synem, kteří si celý film představují ideální dům, byla silná dost. Čím blíže konci to ale bylo, tím více mě ten film začínal ztrácet, protože takovou mozaiku v takové podobě opravdu nelze utáhnout po tak dlouhou stopáž, aspoň teda u mě ne. Musím ale hodně pochválit dokonalou filmařskou stránku, kde nejenže má barva svůj smysl, ale taky je tu takové množství promyšlených a hlubokých záběrů, že jsem si to místy užíval už jen díky nim. Možná kvůli tomu tu čtvrtou hvězdu dám, ale nejprve si počkám, co to ve mě zanechá a teprve potom se rozhodnu. Mám to totiž hodně mezi a líbilo se mi to určitě víc, než Na dně, ale zatím to hodnocení nechám spíš takhle. ------ Při druhém zhlédnutí pro mě více vynikla krása jednotlivých scén, kterým sice zoufale chybí celistvý prvek (který by to posunul do dokonalosti, jelikož to má podobnou výstavbu jako Kristus se zastavil v Eboli, ale ten je geniální právě kvůli tomu, že je celistvý), ale samy o sobě jsou od skvělých po slabší, ale ty lepší převažují a tak se to taky má brát. Je to velký film a možná mi časem sedne úplně, ale zatím nebudu předbíhat. Slabé 4*

Dode's-Ka Den,Akiru Kurosawu, mi síce ponúkol naozaj množstvo rozličných postáv na okraji japonskej spoločnosti, a to so vskutku naprosto nepredstaviteľne ťažkými životnými situáciámi, až mi normálne tých ľudí bolo miestami skutočne veľmi ľúto, keďže neustále bojovali s「veternými mlynmi」, pričom, zároveň ten počet všetkých vystúpujúcich charakterov, jednoznačne vnímam a pociťujem, ako snáď najväčší『kameň úrazu』, pretože sa skrátka poriadne nevenoval ani jednému z nich, ku komu by som si vlastne mohol aspoň trochu vybudovať - buď akési väčšie sympatie, alebo proste ďalej nadviažem v tom zmysle, že rovnako nemôžem tiež prehlásiť, že by mi bol niektorý z nich - viacej sympatickejším, skôr by som to pomenoval zrovna tak, že by som si dokonca našiel i svoju obľúbenú postavu, ale bohužiaľ musím skonštatovať to, že ani nebolo dostatok času - sa s ňou bližšie identifikovať, či povedzme, zoznámiť sa, lebo režisér pomerne často prestrihával medzi týmito postavami, kvôli čomu na mňa tento film pôsobil mätúcim, rušivejším dojmom, čo mu súčasne strhávalo percentá smerom nadol, že som popritom istý čas rozmýšľal práve nad tým, či by som náhodou nemal ísť s hodnotením ešte trošku nižšie, a to len na 2* , no svedomie mi to jednoducho vôbec nedovoľovalo, aby som tak následne i učinil. • V podstate by sa dalo povedať, že k tomuto režisérovi prechovávam nekonečný rešpekt a hlbokú úctu, a tak predsa dokážem prižmúriť jedno očko, aby som zase voči nemu nebol strašne prísnym katom, čo by si určite nezaslúžil nielen on, ale ani jeho (ne)úspešný počin, kvôli ktorému chcel potom spáchať samovraždu, no taktiež som si medzitým stihol všimnúť, že podobným spôsobom uvažovali i niektoré postavy z tohto snímku, čiže tým pádom sa vytvára akási zvláštna paralela medzi fikciou a realitou, z čoho nakoniec mám čudný pocit... • Trebárs, ak by najviac hereckého priestoru dostal hneď úvodný hrdina - s jeho mimoriadnou vášňou pre mašiny, inak by ho zrejme všetci len tak pre nič, za nič, neprezývali, ako『blázon na trati』, tak pevne verím tomu, t.j. viem si predstaviť, že by sa napokon dalo z filmu vyťažiť oveľa viac. Mimochodom, tento「rušňovodič」, sa akosi počas diania vytrácal, aby sa ešte na záver pripomenul, čo by som prirovnal k premárnenému potenciálu. Na strane druhej som sa zas obával, aby ho na plátne nebolo príliš veľa. • Už táto recenzia predznamenáva predovšetkým to, že i recenzent prežíval v rámci sledovania, dosť podivuhodné pocity, ktorých sa napevno nikdy nezbavil, čo značí, že by si repete s týmito『stratenými prípadmi』, akiste nezopakoval, ale nie preto, že by nimi opovrhoval, skôr naopak, že ich bolo nadmieru, a tak teda nevedel, komu má z nich skoršie venovať svoju pozornosť. • Namiesto toho sa mal hádam najviacuprieťna tohtomašinistu, skrz ktorého optiku by som sa postupne zoznamoval s týmto prostredím, vrátane podaktorých postáv, ale nie všetkých, áno, viaceré by som ihneď vystrihol...

První Kurosawůw barevný snímek a nade vší pochybnost také jeho největší průser. Sledovat dvě a půl hodiny bizarního panoptika kdesi v tokijském slumu, kde půlka velmi nezáživně kušní a rádoby filozofuje a druhá půlka je vyloženě retardovaná, to není opravdu žádný med. Ani jedna postava mě nebavila a její životní bolístky tím pádem také ne. Nuda od začátku do konce. Jedna umolousaná hvězda z úcty k mistrovi.