Opilý anděl (1948)

„Já tohle všechno vím, ale jsem, jaký jsem. Být jiný, už je ze mě doktor-boháč.“| Někdy až příliš upřímný lékař a bojovník proti nemocen Sanada se snaží šířit osvětu. Poválečné Japonsko se vyrovnává s následky války, špínou, tyfem a tuberkulózou. Během své více méně beznadějné mise (a s nezanedbatelným množstvím alkoholu v krvi) se snaží pomoci mladému gangsterovi Matsunagovi. Vítej, ctěný čtenáři, v japonském filmu z osmačtyřicátého roku Opilý anděl. | Když se výrazní japonští herci TakašiŠimura(ročník 1905) a ToširóMifune (ročník 1920) potkali v tomto filmu, již se znali. Ale poprvé společně hráli pod režisérskou taktovkou velikána japonské kinematografie Akiry Kurosawy (ročník 1910). Šimura a Kurosawa spolu natáčeli již několikrát, ale Mifune, ze kterého se během let stal zřejmě nejslavnější japonský herec všech dob, se pod jeho vedením ocitl poprvé. | To nejjednodušší bývá, jak říká okřídlené úsloví, tím nejlepším. Pro Opilého anděla to platí stoprocentně. Nekomplikovaný lineární příběh přátelství mezi pijícím lékařem a kouřícím souchotinářem, který pomalu ale jistě spěje k jasnému vyvrcholení. | Opilý anděl vypráví svůj dramatický příběh pomalu. Necelých sto minut mu sluší – nikde nic nechybí ani nepřebývá. Zobrazený morální úpadek se prohlubuje a naděje se rozplývá v nedohlednu. Ale nebyl by to Kurosawa – a právě tohle je na něm fascinující – kdyby i vedle bahnité tyfové louže nezahlédl v závěru filmu záblesk naděje. A nebyl by to Šimura – pro mě osobně nejlepší herec charakterních rolí, jakého jsem kdy viděl – kdyby hádavého, nediplomatického a věčně podmračeného lékaře nezahrál tak perfektně. Kohokoliv jiného bychom označili za přehrávajícího, dost možná bychom v tom všem viděli drama překlopené do sentimentálního kýče, ale jeho ne. Tomu se říká absolutní herectví. Stačí se mu podívat do očí a je to tam.

Akira Kurosawa je pre mňa už doživotne spätý. Milujem ho a obdivujem a v tomto filme krásne ukázal krutosť predmestského života v povojnovom Tokiu. Stretne sa doktor, čo je večne ponorený v liehu a gangster s tuberkulózou... nie to nie je vtip ale nádherný snímok o tom, ako sa len ťažko dá prekročiť tieň seba samého, alebo teda seba takého, akého nás stvorilo prostredie. Príbeh o pochopení toho, že aj dobre mienená rada od odborníka sa vie zvrhnúť v až živočíšny boj o vlastný život a dušu. Tento film započal bohatú spoluprácu Mifune-Kurosawa. 120%

Film z poválečného, chaotického a neutěšeného Japonska, ve kterém chudí živoří a stávají se z nich kriminálníci, zatímco doktoři jsou zoufalci a opilci.DĚJ: Doktor Sanada, alkoholik s vlastními démony, ošetřuje mladého člena yakuziMatsunagu, který má tuberkulózu. Mezi nimi vznikne zvláštní, agresivní a místy násilné přátelství. Matsunaga se snaží držet doktorových rad, ale když se vrátí jeho brutální bratrOkadaz vězení, všechno se začne hroutit a Matsunaga sklouzne zpátky do starého života plného chlastu a násilí.ZHODNOCENÍ:Kurosawa tady ukazuje syrové poválečné Japonsko bez příkras – bahno, chudoba, tuberkulóza, yakuza a totální zoufalství. Doktor Sanada je opilec a cynik, ale pořád v něm zbylo něco lidského, zatímco Matsunaga je typický mladý gangster, který si myslí, že je nepřemožitelný a všechno zvládne. Jejich vztah je nejlepší část filmu – plný hádek, násilí a přitom zvláštního pochopení.
Film je depresivní, špinavý a bez naděje, přesně jak má být. Žádné velké hrdinství, jen lidi, kteří se snaží přežít v pekle. Poslední scéna s vyléčenou studentkou dává aspoň malou kapku světla na konci tunelu.
Poučení z toho filmu? Když máš tuberkulózu, tak se na všechno raději vyser a zůstaň doma! Skvělý raný Kurosawa s mladým Toshiro Mifunem, který už tady řve svou energii. Těžký, ale silný film, který ti ukáže, jak to vypadalo v Japonsku těsně po válce. Na druhé zhlédnutí to není pro slabší povahy, ale stojí za to.

Kto je vlastne zrovna v tomto prípade, týmOpitým anjelom? Buď je to skrátka ten, mimoriadnevýbušný doktorSanada, alebo proste tenextra tvrdohlavý pacient, alias gangsterMatsunaga, ktorý, zdá sa, je veľmi vážne chorý? V podstate si obidvaja spomínaní protagonisti, ľúbia poriadne„vyhodiť z kopýtka”, a tak to môže byť tým pádom pre divákov trochu mätúce, ak náhodou teraz intenzívne rozmýšľajú, na koho sa totižto vzťahuje titul tohto filmu, keďže následne podotýkam, že konkrétne pochádza ešte z rannej tvorbyAkiru Kurosawu, kde práve jeho - čochvíľa oddaní hereckí súputníci, čižeŠimura&Mifune, vskutku, "premiérovo" predvádzajú spoločný, a k tomu i vydarený, herecký koncert, spočívajúci jednoducho v tom, že druhý pán v poradí, sa už snáď pomaly stáva jeho dvorným hercom, a tak si je čoraz istejší vo svojom, priam, majstrovskom hereckom prejave, ale zase by som určite nepovedal, že by toho„staršieho”, nejakým, zvlášť podareným spôsobom, zatienil. • Najskôr sú úplne rovnocenní vo svojich úlohách, ktoré podtrhuje i neskorší príchod antagonistu, ktorého sa nielen tento lekár nadmieru obáva. A atmosféra, miestami, sychravého počasia, a zas na druhej strane i špinavého prostredia, napomáha tomu, aby som sa zväčša cítil, rovnako totálne nepríjemne a mizerne, ako predovšetkým i hlavná postava zločinca v podaní Toširóa Mifuneho, od ktorého ale vôbec neočákavajte divoké výstupy, ako povedzme v tých hollywoodských gangsterkách, typuPublic Enemy, či trebárs v remakuScarface. Skôr je tomu presne naopak. Nakoľko tento osobnostný charakter, väčšinou bičuje jeho momentálne prebiehajúca, závažná choroba, tak sa vyhýba typickým akciám so samými prestrelkami na konte, kadiaľ zakaždým potečú potoky krvi... Všímal som si niečoho, čo ho sprvoti extrémne zasiahlo - najmä na jeho duši, čomu jednak nechcel uveriť, až sa to s ním viezlo naprieč celým dianím, a  so zároveň akousi potenciálnou vidinou na uzdravenie sa. Namiesto štandardných zásahov, po(d)stupuje nadštandardné konfrontácie so svojim náprotivkom, ktoré sú oveľa zaujímavejšie, ako v opačnom ponímaní. A práve vtedy sa je najviac na čo pozerať, pričom, samozrejme, nie som ochudobnený ani o„poriadne finále”, po ktorom nasleduje konkretizovanýepilóg. •Na poli niečo málo nad 90 filmových minút, sa udalostí v tomto filme - vyskytlo pomerne mnoho, popritom súčasne sršal i mnohými režisérskymi nápadmi a celkovými kvalitami, aké vždy dokážem oceniť, a treba ho vidieť aspoň raz, ak teda chcete vedieť, ako títo umelci voľakedy začínali...A je to mimochodom,dosť prospešné zistenie,čo už podľa hodnotenia-si nie je ťažké domyslieť, ktorému ani príliš veľa nechýbalo k plnému počtu piatich hviezdičiek!

Zatiaľ najstarší film, ktorý som od majstra Kurosawu videl, zrejme jeho prvý medzinárodne známy a už mimoriadne kvalitný. Prvý krát sa v jeho filme objavil Toširó Mifune a hneď zažiaril. Začína sa tu spolupráca trojice Kurosawa-Šimura-Mifune, ktorá trvala mnoho rokov a bola mimoriadne plodná. V "Opitom anjelovi" sa prelína osud niekoľkých postáv, predovšetkým ale doktora Sanadu, ktorý si rád vypije (skvelý Takaši Šimura) a lokálneho šéfa Yakuzy Macunagu (Toširó Mifune). Doktorove poslanie je, napriek jeho slabosti, nielen vyčistiť mesto od nebezpečnej baktérie (TBC), ale zároveň aj liečiť dušu chorej spoločnosti. Hrdý Macunaga kvôli chorobe stráca svoje postavenie a zisťuje, že všetko, čomu až dosiaľ veril, čiže česť členov Yakuzy a ich feudálna lojalita, to všetko je falošné. Aj napriek počiatočnej nevraživosti sa medzi týmito dvoma hlavnými postavami vytvorí akési zvláštne puto. Postavy nie sú čierno-biele, čo prispieva k celkovej autentickosti. Príbeh sa odohráva v bezútešnej a skľučujúcej atmosfére povojnového Tokia, presnejšie v jeho okrajovej štvrti. V centre rozprávania je smradľavý rybník plný odpadkov a komárov, ktorý je akoby metaforou stavu spoločnosti. Gitarista, ktorý sa na jeho brehu objavuje každú noc je tu ako rozprávač príbehu. Príbeh je to univerzálny, mohol by sa udiať kdekoľvek a kedykoľvek a preto aj po viac ako 70 rokoch je to dielo aktuálne a nadčasové.