Legenda o lásce (1956)

Jedna z prvních českých celovečerních pohádek (ze stejného roku jakoHrátky s čertem), natáčená patrně v bulharských exteriérech. Klidně by se mohla jmenovat i Legenda o nenaplnění – z pohledu malíře Ferchada, princezny Širín i její sestry, která pro ni obětovala svou krásu. Ti všichni by mohli spílat Smolíkovi, jenž se o rok dříve osvědčil vObušku, ale tady si jen zle zahrává s lidskými osudy, aniž by to vedlo k nějakému ponaučení, povzbuzení nebo povznesení.

"Čas ubíhá...."Nevím, jak tato pohádka působila na diváky v době svého vzniku, ale už jen díky své barevnosti a bohaté výpravě si umím představit, že se musela docela líbit. Dnešní divák by asi řekl, že to bylo až moc patetické, mé dojmy po prvním vzhlédnutí jsou však dost pozitivní. Očarovala mě nejen krása obou hlavních ženských postav (Jana Rybářová a Vlasta Fialová) ale i poutavá hudba (se zpívajícími houslemi) Jarmila Burghausera.

Mě naopak přijde Labakan o trochu lepší, neboť tam vidíme jasný příběh a alespoň jistou dávku napětí. Zde se tvůrci soustředili především na krásy bulharských exteriérů a  interiérů. Příběh o lásce a závisti sestry je natahovaný. Děj pak nedává v mnohém logiku. Přec kdyby kopalo ve skále více lidí, pramen by mohl vytrysknout mnohem dřív, tím spíše, že po vodě prahnulo celé město. Herecké výkony byly opravdu místy přehrávané/patetické, k tomu častá afektovanost. Určitě by hodně oživilo film i lepší maskování zohyzděné sestry než ji jen skrýt po masku.

Jako dítě jsem to nikdy neviděl celé a vydržel jsem asi čtvrt hodiny. Pak jsem se této veleblbině vyhýbal, nyní však, nucen okolnostmi, řekl jsem si že vydržím. Už od začátku mne irituje ona myšlenkomluva. Ta mne prostě irituje vždy. Když pak obě hrdinky hovořily o Ferchadovi, jak prý není krásný, tak jsem rostl. Nevím zda se tomu smát nebo brečet. Ale co ženská je podivný tvor a její představa o kráse… Navíc mne štvalo jak všichni mluví o tom, že Banu je škaredá, že se ani nesnažili udělat nějakou masku. Pod závojem jde hodně krát vidět, že je stejná jako dříve. Zda to byla ta již zmíněná lenost, nebo neschopnost tvůrců filmu je šumafuk. Stejně tak jako setkání těch dvou po letech. Ani zde se namaskovalo, nelíčilo, takže oba vypadali stejně. No, ono celkově i tato“pohádka“ se mi prostě hnusí a je přímo protivná. Dokoukáno s vypětím sil. Již nikdy více.

Pro filmového tvůrce bude vždy výzvou zpracování poezie a poetického díla. V tomto případě vznikla další orientální pohádka, kde postavy jsou vykresleny až do hlubin svých skrytých tužeb a nahoty vlastní existence. Díky natáčení exteriérů v Bulharsku má krajina azurové lemování a závan exotiky. Kulisy jsou dokonalým a výstižným doplňkem k vyjádření pohádkové atmosféry. Poetiku se v gestech a obrazech podařilo zachytit a uchovat. Postavy padají do skrytého zákoutí vlastní duše a hluboké upřímnosti. Jde o lásku. O lásku na různé způsoby. O lásku upřímnou a obětavou. V obrazech, v gestech, ve slovech, v očích i ve slunci. Jednu z podob lásky nalezneme u vládkyně orientálního Arzenu Mechmene Banu (šarmantní Vlasta Fialová). Obětuje to nejcennější, miluje a chrání, žárlí a trestá, odpouští a nedůvěřivě přihlíží. Druhá z podob lásky zdobí vyléčenou sestru vládkyně, Širín (půvabná Jana Rybářová). Oddaně miluje, vytrvale čeká a miluje a čeká na vytouženou náruč a příval očekávaných polibků. Třetí podoba lásky je osudem talentovaného malíře Ferchada (zajímavý Apostol Karamitev s hlasem Václav Voska). Maluje, miluje, unáší a rube, věří a rube a miluje. Z dalších rolí: nestandardní osoba s nadpřirozenou schopností a zásahem do osudů lidí a hlas pravdy Neznámý (sympatický František Smolík), stará palácová chůva a Ferchadova obětavá matka (Otylie Beníšková), žárlivá a závistivá pravá ruka vládkyně a mocný vezír (zajímavý Přemysl Kočí), Ferchadův starostlivý otec a výborný malíř Bechzad (příjemný František Kovářík), bezradný a ustrašený sultánský nejvyšší lékař (Josef Kotapiš), úzkostlivý sultánský hvězdopravec (Gustav Nezval), konkurent, pokušitel a mladý malíř Ešref (Zdeněk Kampf), či houževnatá Železná hora (hlas Zdeněk Štěpánek). Cynik by mohl poznamenat, že pokud by Arzen neměl jen lenošivé obyvatelstvo, tak by vodu měli již dávno. Ale to by nebyla ani poetická legenda o lásce. Každý přináší oběti, každý rozdává a přijímá svůj díl lásky. Pohádka si vznešeně a filozoficky pohrává a pokládá otázku za otázkou. Místo odpovědi odhaluje hlubinu niter hlavních postav. Bez předsudků, s emocí, s láskou i s žárlivostí. Optimistické, lehké, vzletné.