Mladá léta (1952)

I přes jistou "budovatelskou rozjásanost" (a hudbu se zcela nadbytečnými sborové zpěvy) má tento životopisný film o mládí Aloise Jiráska svoji nespornou kvalitu. Z hereckého hlediska nezaujme jen Eduard Cupák v hlavní roli, ale třeba i krásně přehrávající Karel Höger jako pseudovlastenecký profesor  nebo František Filipovský jako omezený ředitel gymnázia. Krškovi se ale myslím i vcelku povedlo zachytit atmosféru maloměšťácké Litomyšle (včetně omezeného vlastenectví) ač samozřejmě někdo může říct, že to je (vzhledem k době vzniku filmu) až poněkud tendenční. Stejně tak nevím, jak moc pravdě odpovídá to ukázané lidové hnutí na obranu Jiráska proti zlovůli ředitele a vedení města. A trošku bych i pochyboval, že Jirásek dokázal mladé studenty při hodině dějepisu zaujmout zrovna výkladem o kutnohorských havířích. Zvažoval jsem jen průměrné (tří hvězdičkové) hodnocení, ale pocitově (i kvůli některým lyrickým pasážím jako např. když se Jirásek prochází na Počtejně) musím jednu hvězdičku navíc přidat.

Komunistický režim si Jiráska přisvojil a jeho vlastenecký patos zapojil do svých služeb, za což ale Jirásek samozřejmě nemohl. Naopak pro jeho dnešní vnímání to byla spíš medvědí služba a Jirásek je možná v tomto směru nahlížen poněkud nespravedlivě, i když jeho dílo stále ještě žije a například Lucerna patří ke klasice na našich jevištích až dosud. Také tento Krškův film je poplatný době svého vzniku, v jistých ohledech už působí úsměvně, ale na druhou stranu neobsahuje žádné násilné odkazy na panující režim, pokud za ně nebudeme požadovat sociální aspekty sympatizující s prostými lidmi. V tomto směru se tedy Krška nedopustil ničeho, co by se mu dnes mohlo vyčítat.  Na počátek padesátých let docela slušný počin.

Jakkoliv film o Aloisi Jiráskovi z roku 1952 není nic, co by na první pohled budilo důvěru a místy skutečně je důraz na národní a sociální aspekty přehnaný, tak díky Krškově vynikající a vášnivé režii, Pečenkově kameře i z větší části perfektnímu hereckému obsazení vznikl až překvapivě kvalitní snímek. Skvělým nápadem tvůrců bylo zaměřit se zejména na Jiráskovo pedagogické působení v Litomyšli, neboť tento námět bylo možno pojmout jako nadčasové vyobrazení střetu mladého progresivního učitele s maloměšťáctvím a byrokracií. Navíc se takto do značné míry eliminoval nešvar jiných tehdejších životopisných filmů spočívající v přílišném a neúčelném zalidňování díla slavnými postavami, přičemž epizodka s Palackým ve skvělém Štěpánkově podání je tu evidentně vědomou nadsázkou. Eduard Cupák ve své první velké roli působí velmi vyzrále a jeho spíše romantické či impresionistické než konvenčně realistické herectví předznamenává další významnější spolupráce s Krškou. Nejpozoruhodnější výkony ovšem předvedli Höger jako divoce rozjívený pseudovlastenecký učitel (zatímco v předchozím Krškově filmu mu titulní role Mikoláše Alše moc nesedla), Rašilov coby okresní hejtman a Filipovský v roli zlého ředitele gymnázia, politicky dosazeného za účelem Jiráskova umoření.

Mladá léta zachycují Aloise Jiráska hlavně jako učitele na gymnáziu. Zde teprve vidíme, jak se dokázal nadchnout pro historii a stejné nadšení přenést i na své studenty. Tomu věřím, protože v jeho knihách se takovéto nadšení pro historii, z které čerpal, nutně odrazilo. Máme možnost vidět, jak přišel na mnohá svá později slavná díla, na některé pověsti jej upozornili jiní. A je pochopitelné, že vrchnosti se nelíbily všechny jeho díla, která nutně útočila třeba i na církev a její pohnutou historii. Na druhé straně je pak film trochu přehnaný, když město vyjde do ulic a dav skanduje, že chce Jiráska, z toho trochu prýští patos. Snímek pak působí trochu neukončeně právě svým náhlým koncem. Ale Eduard Cupá jako začínající herec byl výborný.

Jedno ze slabších Krškových děl, které začíná být i pro fanouška campu zajímavé až v několika málo chvílích, kdy se jme téměř odkapávat patos z obrazu - jako například těsně před závěrem, kdy snad celý svět provolává "my chceme Jiráska!" nebo ve chvíli, kdy Nataša Tanská slepotou ohroženému Jiráskovi slibuje, že se kvůli němu naučí rešeršovat i v latině. Očekávaně topornější tempo naštěstí čas od času oživuje brutálně rozjetý a krásně přehrávající Höger, který v každé scéně, ve které účinkuje, odhaluje potenciál svěžeji pojatého obrozeneckého opusu bez upjatých proslovů s pohledem do dáli a pravítkem v krku (a s Högerem místo Cupáka v hlavní roli).