Až se vrátíš... (1947)

"Všechny nás tu umoří, je to prašivý barák...."Byl jednou jeden oprýskaný činžovní dům ukrývající spoustu marnosti. Ač je v centru dění stará žena s tajemnou kabelou čekající na návrat svého syna z vězení, zaujme i celá řada spíše smutný mikro příběhů ze života nájemníků onoho nešťastného domu. Co mi do tohoto smutného světa vůbec nesedělo, byla jistá poetická nálada, která je pro Krškovy filmy tak typická, ale k těm smutným dějům mi to nepřišlo moc příhodné. Hlavně hudba z pera Emana Fialy (citující mj. i různé písně) mi přišla nemístně nostalgická.

Starý česko-slovenský noir určený dnes už len fanúšikom. Matka čaká na návrat syna z väzenia a stráži kabelku ako oko v hlave (zaujímavý MacGuffin). Dobré noirové intro s ruchom mesta, rovnako dobrý fatalistický záver. Noirovú atmosféru dotvárajú blikajúci neón za oknom, kúdol cigaretového dymu či mraky pary. Ponurá atmosféra činžiaku a jeho panoptikum pripomenie blázinec...

Plejáda méně či v podstatě neznámých hereček čs. kinematografie v sociální mozaice obyvatel jednoho, už od pohledu depresivního, činžáku, ve kterém marnost a životní lopocení, ve kterém nakonec žijeme všichni, dostává ještě silnější obraz. I když z toho souboje o jednu kabelku nevyjdou všichni tak moc zle a některé scény mají svou sílu, také atmosféra a jistá gradace filmu není vůbec špatná, celkově průměrné. Scénář takový zbrklý, v některých momentech podivný, stejně tak přehnaně dramatická (uřvaná) hudba Emánka Fialy, zdejšího bláznivého tuláka s malým dítětem, možná jakýsi pokus o variaci na Chaplina. To vše filmu dost ubírá, velmi rád ale vyzdvihnu postavu pana inšpektóra, jenž je pro všechny ta nejvyšší autorita a kterého zde opravdu dobře zahrál Eduard Dubský.

Opravdu krásný snímek, který je zcela neprávem zapomenut a zde navíc těžce podhodnocen. Jsou zde patrné vlivy francouzského poetického realismu. Václav Řezáč napsal skvělý scénář, kde je činžovní dům spojovatelem různých životních osudů a tragédií. Pan Krška s kameramanem Střechou pak vše obohatili krásnými záběry. Zajímavé je, že zde vystupuje docela dost mně naprosto neznámých herců. Znovu se ukazuje, že naše kinematografie mezi Druhou světovou a Vítězným únorem byla hodně kvalitní, a je škoda, že byla utnuta dříve, než řekla své poslední slovo. Ale na druhou stranu nemá cenu brečet, běh dějin už zpět nevrátíme...

Tlučou se tam dva divně poslepované příběhy. Nájemníci z toho nejhoršího možného bydlení: naprosto šílený polorozpadlý pavlačový dům těsně před demolicí. Hodinář (neuvěřitelný nafoukanec a sígr) chce nesmyslně útéci od půvabné manželky s nehezkou kabaretní pěnicí do ciziny. Syn místní čarodějnice, která ve svém doupěti věští z karet, utíká z kriminálu. Synův návrat do pavlačáku se změní v nechtěnou komedii do které hraje vesele klimpr. Jeden bábu vzbudí, druhej jí vyděsí k smrti, třetí k ní jde krást. Ale nejhorší je asi místní cestovatel - vyprávěč - uspávač hadů s globusem. A policie odvádí synáčka pěšky na stanici. 50 %