Kniha obrazů (2018)

Asociativní koláž digitálně upravených záběrů z hraných i dokumentárních snímků, detailů výtvarných děl a úryvků textů a hudby lze vnímat jako osobní komentář k dějinám moderního světa (= dějiště nepřetržitého násilí a pomíjivých okamžiků souznění) i jeho filmového zrcadlení (= proces založený na šmíráctví autorském i diváckém). Asociace jsou často nečekané a podnětné, obrazy podmanivé, texty hloubavé; celek připomíná úctyhodné, leč těžko stravitelné dílo šíleného archiváře. Náš sedmaosmdesátník má ale očividně v hlavě jasno a také dobře ví, co chce po divákovi. Že ho nehodlá rozmazlovat, je předem jasné.

Godard pokračuje vo svojom "mučení" súčasnej generácie a zahráva si aj so svojimi fanúšikmi, pričom Kniha obrazov je fakt už asi len pre tých najskalnejších. Ale fakt sa neodvažujem predpovedať reakcie na túto koláž záberov z filmov, fotografií, obrazov atď, doprevádzaných veľkými múdrosťami o našom svete, ktoré by ste si rašej čítali v scenári, aby ste mali možnosť sa pri nich trochu zastaviť a aj popremýšľať nad nimi. To, čo by mohlo super fungovať do hodiny stopáže, ale Godard, asi aby mal na konte ďalší celovečerák, naťahuje skoro na hodinu a pol a, tu už sa odvažujem predpovedať, to dokáže zvládnuť z ľubovoľného výberu v kinosále maximálne polovica. Ja som to vydržal, ale jednoducho som sa nezbavil pocitu, že niečo podobné nám už G servíroval v ďalekej minulosti a vtedy to malo aj väčší dosah na verejnosť.

Kniha obrazůje postmoderním filmovým fejetonem snažícím se podat co nejvíce určující definici člověka. Jean-Luc Godard podává svůj manifest revolučního (tj. angažovaného) uměleckého tvůrce. Lidi jakožto soubor (dnes prosazovaný pohled) potenciálně nekonečného množství individualit nelze věrohodně, vědecky, tedy jak se říká objektivně zobrazit pouze z jednoho úhlu pohledu. Sociální i kulturní rozdíly jsou totiž natolik veliké, že pak nejen jednotlivá slova, ale ani jednotlivé výrazy ani jednotlivé obrazy nemají v různých prostředích stejné významy. Otázka tedy zní: jak nejlépe postihnout a zároveň vyjádřit člověka? Godard použil koláž, esejistickou formu, záběry své i jiných (známé i neznámé i ty z rozdílného prostředí), kulturní uvozovky a odkazy. Pokud budeme pokrok, vývoj člověka definovat jako postupný proces emancipace (sebe)uvědomění, pak jsou všechny války víceméně výsledkem neschopnosti (či neochoty) větší či menší skupiny lidí ke změnám. Ti pak zatvrzele obhajují status quo, neboť pro ně představuje (sice jen relativní, avšak přece) stav jistoty a ekonomicko-politické prosperity. Emancipace lidského ducha totiž ukrajuje z výsostného místa privilegovaných, kteří však stále podléhají pudu sebezáchovy. Západní civilizace se snaží krotit ty nevhodné tendence emancipace lidského ducha přesycením spotřební kulturou, což však může u jiných kulturních okruhů vyvolat nevoli, již si hned překládáme jako hrozbu, neboť na spotřebě je založena naše prosperita. Godard si rovněž všímá, že život lidstva je jednou velkou groteskou, člověk je vlastně směšný, zábavný v celém svém koloběhu snažení, soužení a toužení. I přes všechny veřejné proklamované aktivity (většinou ty politické, což je svého druhu protimluv) moderní doby, však stále nedokážeme překonat vlastní předsudky a všechny ty sociální a kulturní rozdíly. Člověk politický v dnešním významu je, jak se to jeví, zřejmě jen slepou uličkou, v níž může pouze utonout.Kniha obrazů, to je revoluce podle Godarda.(03.08.2025)

Godard tu dospěl k ideální podobě filmu. Pásmo, ve kterém jsou vyjádření skrze záběr a skrze střih, rovnocenná. Skutečný postmoderní film. Bohužel tu vkus vítězí nad citem. Film je v první řadě intelektuální esejí. Příběh byl nahrazen filozoficko-sociální polemikou. V tom spočívá jeho praktičnost, odsouvající umělecký rozměr do pozadí. Navíc ne všechny obrazy ve filmu jsou povedené. Určitě je dobře, že Godard obrací naší pozornost k arabskému světu, ale tento záměr je na úkor uměleckých kvalit filmu. Obrazová skladba stále není svobodná, protože existuje ve jménu humanistického apelu. Jedná se pravděpodobně o Godardův poslední film. Godard byl v první řadě analytický, ironický a otravně politický. Vytvořit něco vážně dobrého, mu vyšlo vlastně jen občas, přesto to všechno co za život vytvořil, bere dech.(01.09.2024)

„Je to stručná historie masového vyhynutí druhů. Největší ekologické deregulace se dnes dopouštějí dvě skupiny. Miliarda nejbohatších a miliarda nejchudších. Ti nejbohatší ničí životní prostředí rychlou nadměrnou spotřebou zdrojů a produkcí odpadu, zatímco nejchudší ničí zdroje z nouze, protože nemají na vybranou.” - „Nejsme nikdy dost smutní na to, aby se svět zlepšil. Opuštěná země, přetížená písmeny abecedy, zardoušená znalostmi. A už téměř není nikoho, kdo by naslouchal.”- Tohle je jen pár fragmentů z velkého množství zajímavých myšlenek, které nabízí artový filmový dokumentKniha obrazů. Akorát mi úplně nesedlo vizuální zpracování, zejména pak relativně častý důraz na křiklavost barev, působí to poněkud kýčovitě, což podle mého názoru zrovna moc nekoresponduje s charakterem sdělení. (65%)(22.11.2023)