Karabiniéři (1963)

Hodně netradiční válečný film. Godardovi se musí nechat, že má svůj styl. Velmi se mi líbila scénka s prohlížením fotografií, po všech těch válečných hrůzách je to takový balzám na duši. Ovšem ty černé záběry uprostřed scén působily rušivě. Godard se zkrátka snaží být za každou cenu rebel a někdy je to spíše ke škodě filmu...

Tak toto je poměrně slaboduchý alegorický příběh o tom, že válka je ošklivá. Zjevné je, že film byl za babku - točilo se na levný materiál s neznámými herci a minimem dekorací. Bohužel tato nevalná technická úroveň odpovídá úrovni obsahové. I velcí režiséři mají své dny...

Jasně čitelná válečná satira, která se ve své neschopnosti nadhodit ještě jiný motiv než „dva tupci zneužívající moci“ stává trochu nudnou. Godard se opět pohybuje na hranici experimentu a snahy vyjádřit nějakou myšlenku, což se mu nedaří patřičně skloubit.

Karabiniéřijsou válečným filmem podle Godarda, to znamená, že jsou zbaveni veškerého možného nánosu patosu hrdinského, vlasteneckého či ideologického. Agresivní státní válečná politika není v lidské historii nikterak zřídka využívaným principem při dynamickém rozvoji či transformaci lidských společenstev, opakovaně se ho chápeme, pokaždé erudovaněji z technického hlediska. Vzpomínky paměti na dobu nedávnou nevybledly, Godard využil citace z dopisů španělských vojáků z ruského tažení po boku Hitlerovy armády k realističtějšímu, nesentimentálnímu, nepatetickému vykreslení každodenní rutiny válečné existence.Karabiniéřise v Godardových rukách změnily v naturalistickou grotesku o věčně opakující se cestě člověka v tom jeho bludném kruhu zmocňovacího pudu. Navíc, Godard ve stejném duchu využívá symbolickou hodnotu jmen naturalistických hrdinů. Zapomenout nelze ani na lehké groteskní vztáhnutí sebe samého k filmu. Nespoléhá se na bohatou scénu, ani na efekty, nýbrž jen do všech důsledků nechává dovést absurdně ambivalentní podstatu naturalistické grotesky. Díky tomu dosahuje působivějšího pohledu na fetišistický pud, kvůli němuž člověk nikdy nepřestal být sběračem, neboť fetiš je stále odznakem a připomínkou úspěchu. Godard s důrazem na ne-sentiment odhalil skutečnější stav člověka, který je spoluvytvářen i politickým působením. Je ambivalentnější, než si je sám člověk obvykle ochoten připustit. Naturalistickými hrdiny jsou tu dva bratři, Odysseus (Marino Masé) a Michelangelo (hudebník Patrice Moullet), na cestě za očekávaným splněním požadovaně povinnosti i čistě vlastními zájmy, jež jsou prvním faktorem jak podmíněny, tak zároveň zdůvodněny a ospravedlněny. A tak jdou svou svéráznou, do absurdity a ambivalence lidské podstaty vyloženou cestou. Podstatné místo v lidské ambivalenci zaujímají taktéž partnerky obou bratří, Venuše (Geneviève Galéa) a Kleopatra (zpěvačka Catherine Ribeiro). Ani je však Godard neušetřil determinace symbolickými významy, jež samy v sobě nesou. Z dalších roli stojí za zmínku ještě mladá, idealistická, komunistická revolucionářka (Odile Geoffroy). Godard je nesmlouvavý, tak všechny situace dohrává do plného vyznění ambivalence. Ani ty motivy tzv. freudovsky potlačované sexuality vůbec nejsou od věci.Karabiniéřijsou naturalistickou groteskou, v níž naplno rezonuje ta ambivalentní lidská podstata, jež uskutečňuje sebe samu rovněž skrze fetišistické vytržení. Požitek estetický i ideový.(21.06.2024)

Karabiniéři nejsou policajti, ale vojáci. Celej ten film je jen hravá metafora na válku se všim všudy. Jedním slovem se dá říct že to je strašná blbost, ale na druhou stranu to dost přesně vystihuje podstatu války. Prvně sem to viděl někdy v roce 96 nebo 97 ve filmovym klubu na ČT. Znova sem to viděl dnes na Netflixu. Furt se na to dá koukat, i když je to opravdu jen intelektuální film, nic víc.(28.06.2023)