Zachraň si, kdo můžeš (život) (1980)

Zachraň si, kdo můžeš (život)je rituálním zmrtvýchvstáním Godarda. Film je Godardovi světištěm, v němž se tvůrčí akt manifestuje aktivním pohybem spoluvytvářející skutečnost, jež zároveň očišťuje, obrozuje, dekonstruuje a reinterpretuje, neboť bytí je dynamickou energií. Pro Godarda osobně jde o osobnější záležitost, než by se mohlo na první pohled jevit, ale to mu zároveň umožňuje provést rituální sebeoběť, vlastní zkušenosti proměňuje kultickým úkonem v princip tvůrčího aktu, jenž pak uprostřed světiště magicko-rituálně obrozuje vlastní skutečnost bytí. Jen proto Godard podstupuje rituální smrt, díky ní dochází vlastního očištění a ospravedlnění, jen ona rituální smrt znovu posvětí vlastní bytí. Prvním kultickým aktérem je Denise Rimbaud (Nathalie Baye), žena snažící se vymanit ze své neuspokojivé dosavadnosti, radikálně bytostnějším způsobem. Neboť právě tehdy má totiž imaginace tu největší příležitost spolupodílet se na bytí, právě tehdy se směřuje za svou svobodou. Druhým kultickým aktérem je Paul Godard (Jacques Dutronc), muž, jehož prohlubující se osamělost bortí kulisy iluze bytí. A pocit ztracenosti si žádá radikální obnovu. A tím třetím kultickým aktérem je Isabelle Rivière (Isabelle Huppert), která je, více než všechno ostatní, personifikací vlastního bytí, neboť jádra Godardových metafor se nemění, pouze jejich esteticko-technická znění. Kapitalismus, či volný trh a liberalismus (to zní lépe příznivcům), ekonomika a konzum, odcizování a prostituce, flitry a ztracenost, znásilňování bytí se neobejde bez hrubostí a perverzit. Vždyť jde přeci především o rituální obnovu světa a života! Z dalších rolí zaujmou: Paulova procesem adolescence již zasažená dcerka Cecile (Cécile Tanner), nespokojená Paulova bývalá manželka (Paule Muret), na celé aranžmá náročný Isabellin zákazník (Roland Amstutz), jeho poslušný tajemník (Guy Lavoro), Isabellina mladší sestra zasvěcující se do praxe bytí (Anna Baldaccini), Isabellin zákazník se specifickým jménem (Fred Personne), či to své "nejcennější" nabízející pikolík luxusního hotelu (Dore De Rosa).Zachraň si, kdo můžeš (život), aneb nejosobnější Godardovy životní zkušenosti rituálním aktem tvoří nejvrcholnější syntézu bytí a umění, nejniternější autorovo dění se stává posvěcenou realitou, aneb Godard opět provokující, konfrontující, ironizující.

Vážně podivné hry lidí... Godard má specifický způsob vyprávění, který mi ne vždy plně sedne a zde mu dost dlouho trvalo, než se dostal různými náznaky a spočátku až jakoby náhodně řazenými útržky k tomu, kam dospět chtěl. Ale smysl to rozhodně mělo a překvapivě mě tento snímek chytl, přes ten zvláštně odtažitý styl tu nechybělo jisté napětí a komorní atmosféra dala příležitost se alespoň trochu vcítit do nitra obou hlavních postav – žen vděčně nabízejících pánům kolem své vnady. Godard si tu vybírá hodně kontroverzní i choulostivé téma, nevyhýbá se zvrácenostem, oceňuji však, že většinou nemá potřebu je rozehrávat explicitně a k účinku postačí, když během oné slavné scény natáčení porna sledujeme většinou jen úchylně bizarní pokyny ze strany nahroublého ředitelského magnáta za kancelářským stolem. Během menšího šoku, jaký ve mě vyvolaly asi dvě pasáže, jsem ještě víc ocenil styl celého filmu, plného od počátku zvláštních střihů, často nekonvenčního snímání i schválně se zasekávajícího obrazu v některých scénách. Zatímco spočátku se mi jevil samoúčelně a vyvolával ve mě spíše chaos, než cokoliv jiného, v druhé polovině jsem často musel uznat, že nakonec ten styl tu sedí jako výborný způsob nejen pro cenzuru, ale i zdůraznění psychologie a zachování působivé atmosféry během celé výpovědě. Asi nikdy se nestanu vyloženě fanouškem a spřízněným divákem filmů Jeana-Luca Godarda a jeho straší snímekŽít svůj životz roku 1962 tu zůstal pro mne nadále nepřekonaný, ale tenhle bych určitě v rámci Godardovy tvorby vnímal za sebe jako jeden z těch lepších a spíše mě přiměl k tomu, abych Godardovu tvorbu po dlouhé době zase alespoň trochu oprášil. // Jinak mě zaujalo, že Césarem oceněná Nathalie Baye získala své ocenění „pouze“ jako vedlejší herečka. Byť je psána v obsazení až na třetím místě, připadalo mi, že má ze všech protagonistů naopak nejvíc prostoru. Určitě mě zde také zaujala o dost víc, než Isabelle Huppert.[75%]

Je milé vidět takový Godardův film z jeho novějšího období, který odněkud někam jde, má příběh, do určité míry i funkční postavy a ve kterém i to experimentování má svůj smysl a není tak často samoúčelné. Žádný zázrak to není ani tak a přesahem je to zase jen změť všemožných myšlenek, ale zároveň to nebyl takový bordel jako u jiných jeho novějších filmů a rozhodně oproti nim působil taky celistvěji. Obsahem to sice celkem vykrádá jiný Godardův film, Žit svůj život, akorát je to "obohacené" o explicitnější scény, pár wtf vtipných scén a jakousi mikrozápletku s gangstery, kteří po hlavní hrdince vymáhají peníze. Ale i když ten scénář mohl být mnohem lepší, aspoň nějaký je a mám pocit, že v tom má prsty hlavně Jean-Claude Carriére, který tu Godardovu změť aspoň trochu ukočíroval. Takže ve zkratce - celkem to ušlo, ale obávám se, že z novější Godardovy tvorby to byl pravděpodobně vrchol... Slabé 3*

Po několika letech nízkorozpočtových a experimentálních filmových výtvorů, na základě kterých dodnesGodardpatří mezi uznávané umělcefrancouzské nové vlny, se tímto filmem dostává domainstreamové tvorby, ve které přesto typicky odmítá udržovat kontinuální styl vyprávění, orientaci ve filmu a rovněž se nevyhýbá experimentálnímu přístupu ohledně nesmyslného periodického zpomalování akce, jehož existence popírá veškerou logiku. Výsledkem je tak těžko rozpoznatelný filmový pokus, který ve snaze šokovat své okolí a rezignovat na veškerou filmovou konvenci působí zcela nesmyslným a divácky odtažitým dojmem.

Odmyslieť si všetky trápne naivné úvahy o tom, aké dôležité posolstvo tam autor skryl (úvodná scéna má určite vypovedať o neľahkom osude pracujúcej triedy, nešťastnej láske a jebačke do riti), dostanete jeden z Godardových najdejovejších filmov. A pre mňa osobne len druhý (po La Chinoise) naozaj vtipný.