Pohrdání (1963)

Niektoré scény by si človek mohol pomýliť so scénami z bežnejšej melodrámy. Presne načasované plynulé pohyby kamery v kombinácii s bohatými CinemaScope farbami sú pastvou pre oči, film však obsahuje plno klasických Godardových prvkov (úvod, zvuk počas predstavenia, list). Stručne povedané, Godard neustále narúša a ohýba spôsob, akým narába s pomerne konvenčným príbehom. Film dokáže rýchlo prechádzať medzi zaujímavým a otravným, odmeraným a nakoniec aj celkom dojímavým. Záver je krásny a Fritz Lang je vynikajúci. Paríž, L'Epée de Bois.

Ta civilnost Jean-Luc Godardových filmů je někdy až úmorná. Nicméně zde si celou pozornost pro sebe vzala Brigitte Bardot svým pozadím a v rámci námětu mě přesvědčila, že ženy nejen, že jsou každou dekádou pořád stejně umanuté, ale ještě k tomu mnohdy absolutně nelogické. A ne, neberte to jako kritiku, ale jako fakt. Ten pohled na svět z pohledu muže a ženy bude zřejmě navždy v některých momentech nesmírně rozdílný. A když už nic jiného, tak to ženské pohrdání člověkem tu režisér předvedl excelentní.

Pohrdání producenty, kritikou, herci i divákem. Nějak nemám potřebu si z šedesátkovýho Godarda automaticky sednout na prdel. Přeintelektualizovaný blábol, který honí příliš zajíců najednou a vůbec mu nedochází, že mu mezi všemi těmi interpretacemi vznešených ideí uniká matérie, substance, život. Učebnicový případ l'art pour l'art, ať už se to samo sebe snaží jakkoliv ironizovat a kontextualizovat. Celý film je prostoupen skličujícím pocitem prázdnoty a ve čtyřech jazycích nám chce blahosklonně až bohorovně vnuknout, jak je nad vším a všemi uvědoměle povznesený, asi jako ksicht Jacka Palance, kterej mě celou dobu sral už jen svou přítomností, stejně tak nebetyčně otravný tklivý hudební motiv, recyklovaný neustále dokola, a to i v pasážích, kde mělo bejt jednoznačně ticho. ___ Dílo přebujelého ega, které nestojí o dialog. Dělá dojem, že by si snad bývalo přálo být jednou z těch soch, ke kterým tak zamilovaně vzhlíží, nebo pásmem obrazů vystavených za tlustým sklem v galerii, abychom se jen zdálky mohli obdivovat jeho ušlechtilým tezím. Jako by vůbec nepřipouštělo možnost, že film je komplexním výsledkem tvůrčí činnosti mnoha lidí a profesí se všemi kompromisy, co k branži nutně patří. Přes ten odosobněný akademický chlad jsem se nedokázal přenést. A nezachránil to ani holej zadek Bardotový. // Vše podstatné vyhmátlaAelita.

I když jsem film viděla v originále, vůbec na mě nezapůsobil, nedotkl se mě, nijak jsem ho neprožila. Možná je to jeden z těch filmů, kterému by dabing prospěl. A je hodně zvláštní, že to píšu. Na druhou stranu by zase bylo škoda předabovat scénu, ve které BB popírá, že jí vulgarita nesluší. Pohrdání má ale něco do sebe, ať už záběry na nádherná místa, moře, stavby. Někdy jsou herci malí jako mravenci, vše se soustředí na krásné okolí a já jsem si třeba moc přála, abych jim konečně viděla do tváře. Pak krásné tělo BB, které si kamera opravdu vychutnává a musím říct, že tolik záběrů na ženské pozadí jsem v jiném filmu neviděla :). A co film v podstatě utváří, je úchvatná hudba, která ho i v mém hodnocení povyšuje.

Pohrdání otvírá věčnou otázku komunikace, vztahů a dalších věcí mezi muži a ženami. Camille začíná pohrdat svým mužem, protože je ochoten pro peníze slevit ze svých ideálů. Jenže on to zase dělá proto, aby se mohli mít dobře a dopřáli si život jaký dosud. Klasický rozpor. Paradoxně si ale ona začne ještě s větším představitelem toho, co ona tvrdí, že nenávidí - se zaměstnavatelem svého muže. To ale až v závěru. Pak je tu také rozpor filmový, co jsem ochoten udělat za peníze a komu se zaprodám. Možná si tím i režisér řeší vlastní dilema nebo spory ve filmovém světě, těžko říct. Jsem si celkem jistý, že aby Godard podpořil úspěšnost filmu nechal Brigitte Bardot vystavovat své křivky a to nejednou. Možná snímek tak trochu paroduje nebo napadá klasické vztahové filmy. Rozhodně svým přístupem dosavadní pohled nabourává, protože k tomu přistupuje klasicky po svém, skoro bych řekl rovnou po godardovsku.