Žít svůj život (1962)

Moje první zkušenost s Godardem a hned si troufnu říct, že tohle je sice pan režisér, ale mně svým stylem nesedí, u něj má všechno svůj význam, zabírání postav, vyprávění dle kapitol nebo prolomení čtvrté stěny jsou jen krátkým výčtem věcí, které Godard ovládá a diktuje tak směr a tempo tohohle filmu, ale mně to jednoduše nebavilo, nudilo a roli v tom hraje i starší datum vydání. No nebudu lhát, i přes krásný pohled na Annu Karinu jsem to přetrpěl. Čisté 3*

Žít svůj život: film o dvanácti obrazechje demonstrací existencialismu. Toho francouzského, jak ho již za války a po ní rozvinul Sartre. Sartra ovlivnil sám Heidegger, jenž vBytí a časepřišel s poměrně pozoruhodným ontologickým systémem, s nímž zachránil Husserlovu fenomenologii a zároveň se vydal svou vlastní cestou. Základem je dle něj dvojí způsob bytí, autentický a neautentický, přičemž však původně a většinou žijeme tím neautentickým. K autentickému je nutné dospět, čímž zároveň přebíráme zodpovědnost za život a bytí jako takové. Sartrova stěžejní teze zní: "člověk je odsouzen ke svobodě". Což vlastně značí, že se často objevujeme v situacích, v nichž selhává rozumová úvaha a dosavadní normy přestávají platit, přesto jsme nuceni jednat, tedy musíme volit. A volíme i tak, že volbu odmítáme, tedy v každém případě jsme odpovědni za svou volbu. Svými činy dáváme vlastní existenci nějaký smysl. Protože je existence absurdní a nevysvětlitelná, tak z ní pramení úzkost (tj. z vědomí smrti), osamělost a odcizení. Z této nicoty však lze dojít k sebepoznání a sebe-uskutečnění, a to právě prostřednictvím volby. Zkrátka, člověk je takový, jakým sám sebe chce mít a jakým se činí - tedyŽít svůj život! Všechny tyto aspekty zahrnul Godard do svého filmu, proto je takový, jaký je. Z toho se nevyjímá ani Dreyerova Johanka: smrt jako vysvobození - svobodnou volbou. Cítím rovněž potřebu říci, že hlavní postava neopouští své dítě, že je nesmyslné tvrdit, že spolu jednotlivé obrazy nesouvisí, a že uvedená "literární předloha" Marcela Sacotteho je studií o tehdejší prostituci. Hlavní hrdinkou je Nana Kleinfrankenheim (Anna Karina). Zolova Nana je jedním z dílů spisovatelovy série o alkoholismu, navíc v dědičném prokletí, Godardovi jde o existenci. Jeho Nana touží především po lepším životě, po tom, aby byla určitým způsobem "jedinečná". Avšak chybí jí životní zkušenosti, ty teprve sbírá, poznává tím život, svět i sebe samu. Z dalších rolí: zkušený pasák Raoul (Sady Rebbot), Nanina kamarádka Yvette (Guylaine Schlumberger), Nanin bývalý milý Paul (André S. Labarthe), ten čtoucí filosof (filosof zabývající se jazykem, slovy, tichem a literaturou Brice Parain), či mladík a iluse Nanina východiska (Peter Kassovitz). K prostituci lze dodat, že ve starověku existovala také instituce svaté prostituce, pevně navázané k náboženským svatyním. Že ve starověku existovaly dokonce též nevěstince pro homosexuály. Že zejména v devadesátých letech čeští pasáci své "svěřenkyně" cvičili k poslušnosti mimo jiné hojnými dávkami pervitinu.Žít svůj životje vskutku pozoruhodnou (byť též tíživější) - a to formou i obsahem - manifestací francouzského existencialismu, v tom je Godard, jak je u něj zvykem, nesmlouvavý. Je to jedinečný estetický požitek!

Přišlo mi to spíš jako nějakétechnickécvičení. Narativně to moc orientované není, protožepříběhje odvyprávěn dost úsečně skrze krátké kapitolky, které nebyly schopné dramaticky vypointovat předurčenétémafilmu (tedy jak zdařile žít a prožívat). Svědčí o tom i to, že jsem se tím pronudil (navzdory krátké stopáži), ačkoliv bych ideálně měl s postavami prožívat jejich prožívání. Obsahově jsem si z toho nic nevzal. Neposkytlo mi to žádný intelektuální ani emocionální požitek.Technická stránkafilmu je netradiční, avšak nepovažuji ji za působivou. Holt každý pokus o něco jiného/nestandartního/originálního ještě nemusí být funkční.Samotnej konec filmu mi přišel vyloženě ubohej a jenom mě to tvůrčí bídáctví nasralo. PokudGodardchtěl divákovi znemožnit se na postavy jakkoliv napojit (k čemuž mě vede kupříkladu to, že mnoho dialogů mezi postavami snímá tak, aby jim nebylo vidět do tváře), tak uspěl, ale já z toho jakožto divák nic neměl, takže mu za jeho úspěšně naplněný záměr v divákovi nic nevyvolat fakt neděkuji. < Snad předpokládám správně, že to byl jeho záměr, protože se mi nechce věřit, že takto významný filmař byl takto neschopný: Godard svým dílem samozřejmě ovlivnil řadu tvůrců, kteří vytvořili řadu filmů, které mám velmi rád a snad i sám vytvořil nějaké filmy, které se mi trefí do vkusu (zatím jsem viděl jen dva), ale tento konkrétní film považuji ve vší své aroganci za debilní.

Poselství filmu je jasné, ale mě moc nezaujal. Je příliš umělecký a symbolický, než aby odvyprávěl plnohodnotný příběh. Vytáčely mně dlouhé rozhovory, kde jsou postavy otočené zády ke kameře, a dlouhé záběry na Annu Karinu. Ta je sice krásná, ale děj filmu to nikam neposunulo. Ten je navíc podaný velmi nezúčastněným způsobem. jako by vám někdo přečetl článek z novin, takže je těžké se do postavy nešťastné Nany vžít. 60%

"The more we talk, the less the words mean."Jeden z ôsmich filmov Jeana-Luca Godarda zaradený medzi1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete, ktorý ma ale nezaujal až do takej miery akoNa konci s dychom (1960), čiPohŕdanie (1963). A to aj napriek magicky hlbokých očiach Anny Kariny, v ktorých som sa často topil. Táto herečka je tu doslova úchvatná a na jej tanček v bare tak skoro nezabudnem. Hudbu k filmu zložil môj obľúbenec Michel Legrand, na moje sklamanie je tu ale použitá dosť striedmo. Film ako celok na mňa pôsobí trochu roztriešteným dojmom, náboj sa vytráca hlavne v pasážach, kde je až príliš veľa slov a tie tak strácajú svoj význam. Ale nevylučujem, po ďalšom pozretí (zrejme nutnom) svoj postoj trochu skorigujem."What do you think of me?" "I think there's a lot of goodness inside you." "What? A lot of what?" "There's a lot of goodness in your eyes."