Hovory o lásce (1964)

Taliansky, a k tomu snáď i automaticky [a večne!] provokatívny režisér a scenárista:P. P. Pasolini, vo svojom naprosto autentickom ["dokumentárnom"] titule:Milostné zhromaždenia, vskutku asi[na]zhromaždilčo najviac psychických síl, aby dajme tomu následne vyspovedal i domácich Talianov, t.j. rôzne sociálne vrstvy ľudí, teda okrem talianskej buržoázie; a to v zemepisných šírkach a dĺžkach konkrétne spadajúcich od severného Milána až vari i po južné Palermo na Sicílii, aké sú vlastne ich»sexuálne názory«, resp. čo si vlastne vo všeobecnosti myslia oSEXUALITEako takej a podobne:sexuálny život, keď si zrovna povedzme, že si tým pádom ani nemuseli osobitne zvlášť klásť servítky pred ústa...? • A práve vďaka takémuto netradičnému prístupu sa autorovi mimochodom podarilo dosiahnuť i maximálneho účinku v prichádzajúcej rovine:CINÉMA VÉRITÉ, čo bolo v podstate i ďalším bonusom - extra naviac! • ...Skrátka; akoby ste sa priamo teraz ocitli i v samotnom«bode epicentra»s prehľadným dianím v rámci celku, vrátane i samotných aktérov v podobách aktuálne»spovedajúcich sa«, ktorých bolo počas nejakých90minút, naozaj neúrekom, pritom som zároveň ani nemal taký pocit, že by som vôbec nerozumel otázkam, alebo poprípade ešte, že by som sa nevedel orientovať v dianí. • Momentálne iba akurátne záleží na súčasnom divákovom rozpoložení, či a ako sa postaviť k danej veci, ktorá podľa mňa disponovala i ojedinelým presahom. • Z mojej strany sa jednoznačne jednalo o pozoruhodný zážitok, z ktorého neustále sršala samáAUTENTICITA!

Upraveno v březnu 2021.Hovory o lásce, tak se bourá tabu a morální licoměrnost společnosti. Pier Paolo Pasolini v ten čas putoval po Itálii, obhlížel exteriéry pro filmEvangelium sv. Matoušea povzbuzen odtajováním sexuality západní civilizace dával lidem provokativní otázky. Itálie, tato katolická bašta, položila na veřejný piedestal cudnost a k ní se upínala modlitba i řád společenské morálky. Pasolini se potměšile vyptává, nehledí na věk, pohlaví, sociální postavení, a opatrnost nahlodává salvami poznámek. Katolíci tabuizovali lidskou tělesnost a zanechali své ovečky zmítat se v úzkosti, strachu, traumatu a v neupřímnosti hříchu. Doba byla od té dnešní přísně rozdělena na soukromou a veřejnou, a morální etiketa na italském jihu dosahovala abnormální formy, rozvod nebyl povolen a o rovnosti žen nešlo hovořit. Bigotnost při obhajování tabu je základem pokrytectví a nenávisti. Pasolini dokázal zapojit do projektu i osobnosti z intelektuálního světa: k tématu se tak vyjadřuje existenciální spisovatel Alberto Moravia, psychoanalytik a filozof Cesare Musatti, spisovatelka a novinářka Adele Cambria, investigativní novinářka Camilla Cederna, spisovatelka a aktivistka Oriana Fallaci, kapitán fotbalistů Boloně Giacomo Bulgarelli i velký básník Giuseppe Ungaretti, FilmHovory o láscejsou příkladem, jak se můžeme vypořádat s předsudky a morálním pokrytectvím společnosti, s nerovností i s nespravedlností. Nakonec, když se zákonem uzavřou nevěstince, může se nejeden mladík dostat do svízele tělesné i morální. Pozoruhodný to počin, pro skoncování s předsudky stále inspirativní.

Tenhle film je postavený na snaze dosáhnout změnu. Ne v myslích zpovídaných Italů a Italek, ale v myslí obecenstva, které se na film bude dívat. Pasolini se vyžívá ve hledání nejzabedněnějších vesničanů a nejprůměrnějších měšťáků, na které pak poštěkává své otázky. Je neuvěřtelné, jaké kadence může italština dosáhnout. O sexu mluví často se skupinkou lidí a ke slovu se tak většinou dostane názor davu, předsudky, bludy, generalizace. Není to anketa, ale agitka. Dokument z toho filmu vzniká až postupem času, kdy je vidět, jak média přebírají roli, kterou měla tradičně rodina, výchova a předávání informací od rodičů k dětem, které měla svým způsobem církev nebo škola. Jak si tady někdo povšiml, komunista Pasolini se mezi dělníky nesetkává s nijak revolučními názory, jako se je snaží spíše o nich poučovat a podsouvat jim je. Na druhou stránku je tenhle film přehlídkou zajímavých lidských typů a energie, která mi dneska v podobných dokumentech chybí. Autor je obklopen chumly mladých lidí, děcek a puberťáků, které láká kamera... to už by se dneska stát nemohlo, takové nadšení by asi hned tak nevzbudil. Nebo je to mentalitou Italů, odlišnou od naší? Zajímalo by mě, jak by dneska někteří učinkující odpovídali na stejné otázky. Škoda, že Hovory o lásce po 45 letech asi nikdo nenatočí.

Je pravda, že režisér mohl pokládat otázky více na tělo a mít lepší systém v oslovovaných vzorcích. Přesto ale dokázal zobrazit vztah ke vztahu a k sexu tak, jak byl v té době vnímán. Paradoxně ovšem ne v odpovědích ale právě ve způsobu a slovech, kterými se ptal – odhalil spíš sebe než názor společnosti. Film není jedna velká odpověď, je to naopak spoustu otázek, které vám po shlédnutí budou bloudit hlavou. Začátek šedesátých let v zemi, které vládne církev a dnešní promiskuitní realita? Skvělý mix…

Pasoliniho anketa komentuje paralely medzi láskou, sexom, geografiou, politikou a ekonomikou v Taliansku šesťdesiatych rokov dvadsiateho storočia. Porovnáva názory "tradičné" a "pokrokové" (v úvodzovkách preto, lebo mnohé z druhej skupiny boli neskôr prijaté za mienku verejnú, kým viaceré z prvej sú dnes považované za extrémne puritánske), prezentované pestrou vzorkou obyvateľstva rôznych sociálnych vrstiev. Nemohol som sa však zbaviť pocitu, že režisér sa snímkou snažil podsúvať vlastné názory, čo je najčitateľnejšie v epilógu o začínajúcom sa manželstve...