Dravci a vrabci (1966)

Dravci a vrabci v sobě nesou prvky komedie, satiry a podobenství. Pasolini zde sice navenek předkládá optimistickou atmosféru (především díky ústřední komické dvojici), v jádru se ale jedná o film plný skepticismu k revolučnímu nadšení a víry v pokrok (vždy zvítězí pudové jednání podle vzoru „dravec loví vrabce“) a levicovým ideálům (závěrečné sežrání havrana/levicového intelektuála ústřední hereckou dvojicí). Na filmu spolupracoval  významný hudební skladatel filmové hudby Ennio Morricone, který pro film složil chytlavou úvodní melodii s nazpívanými titulkami. Jedná se také o první ze tří snímků, ve kterých Pasolini pracoval s překvapivou hereckou dvojicí, kterou spolu utvořili profesionální komediální herec Totò a Pasoliniho oblíbený neherec Ninetto Davoli. Toto nesourodé  spojení pak vytváří zvláštní a až překvapivě komickou dvojici, která ovšem brzy končí, protože Totò v roce 1967 umírá.

"Kam kráčí lidstvo? Cha!" Pasoliniho podobenství Uccellacci e uccellini sleduje otce a syna putující bohapustou krajinou Itálie, doprovázeni mluvícím havranem, organickým symbolem marxistického intelektualismu. Pasolini prostřednictvím grotesknosti reflektuje ztrátu ideálů i úpadek levicového myšlení v současné politice. Symbolika dravců a vrabců s humorem odráží sociální nerovnost i zásadní nepochopení podstaty levicové ideologie, přičemž vybízí k otázkám ohledně budoucnosti a přežití "obyčejného člověka." Příběh začíná putováním dvou hlavních postav – prostého venkovana (Totò) a jeho mladého syna (Ninetto Davoli), kteří kráčejí krajinou. Jejich rozhovory jsou lehkovážné, často absurdní, plné slovních hříček i komických situací. Na cestě potkávají mluvícího havrana, který tvrdí, že je marxistický intelektuál, a připojuje se k nim jako průvodce. Havran začíná vyprávět příběh o svatém Františkovi z Assisi a dvou mniších, kteří se pokoušejí přimět dravce a vrabce ke smíru. Historická paralela vystihuje věčný konflikt mezi utlačovateli a utlačovanými, kde pacifismus a víra ve smír mohou vést k zániku jedince. Po tomto vyprávění se postavy vracejí do reality, kde havran pokračuje ve filozofování o smyslu života, tíze nespravedlnosti i potřebách současného politického myšlení. Jeho slova však narážejí na lhostejnost otce i syna, kteří mají spíše praktické starosti. V tragikomickém závěru filmu, unaveni havranovým neustálým žvaněním, otec a syn snad až příliš chytrého ptáka zabijí a snědí. Tento čin lze interpretovat jako razantní odmítnutí intelektuálního marxismu, ukotveného jednak v teorii, jednak v všednodenním pozbytí vědomí souvislostí. V jedné z klíčových scén filmu otec a syn cestují na masový pohřeb Palmira Togliattiho, předsedy Italské komunistické strany. Pasolini touto scénou (složenou z jím pořízených záznamů reálného pohřbu?) přistupuje ke kritice kultu osobnosti (navzdory Togliattiho přínosu) i málem božské ideologie odtržené od reálných problémů obyčejných lidí.

Vy jíte vlaštovčí hnízda? ... Jako Číňani, jako Číňani!!! [Pláč.]Pasoliniho filmy jsou fascinující omyly.
'Omyly' kvůli idealistickému křesťansko-marxistickému světonázoru, s nímž se PPP identifikoval. 'Fascinující' proto, že Pasoliniho film jeho světonázor často shazuje a překračuje nejen esteticky.
Neuzavřená disputace ve fascinujících obrazech.

Nejpoťouchlejší film, jaký jsem kdy viděl. Podobenství o cestě, o víře, o politice, o smrti. Pohled do hlavy Pier Paola Pasoliniho, který žongluje mezi komunismem a katolickou vírou, mezi poťouchlým humorem a smutkem až zoufalstvím a vlastně si se životem neví rady. Se svatým Františkem a evangeliem se vypořádá po svém. S ukecaným levicovým intelektuálem v sobě ve formě havrana se vypořádá po svém. S politickou situací své doby a mocí peněz se vypořádá po svém. Se životní cestou a jejím cílem se vypořádá po svém. Za poťouchlý humor a zpívané titulky zvyšuji na 5 hvězd.

Il cammino incomencia è il viaggo e già finito. Cesta ještě nezačala a výprava je už u konce.Film se mi líbil ještě dřív, než jsem ho viděl. Obě věty mají silnou afinitu. Český překlad je stejně poetický jako italský, a co navíc, je dokonce i přesnější. Pak Morriconeova hudba na titulky. A potom se mohlo Pasoliniho meta-vyprávění skutečně rozeběhnout. Dovoluji si říct "meta", protože toto vyprávění je v podstatě quijotovské (a samozřejmě i panchovské) a františkánské: putování plné zdánlivých neúspěchů (ani (oba)polné svedení prostitutky nemůže být považováno za úspěch) a zároveň překpující radostí z prostého života v přírodě a hrdinskými činy po cestě. Podobně jako Rossellini i Pasolini (nevím proč se nepíše se dvěma "l" jako dříve uvedený) se nechává inspirovat svatým Františkem (vložka, kterou nazývám "Ho trovato", do dění pěkně zapadá), a svoje vyprávění oprošťuje od marxistických (i jiných) definic; plně pouští uzdu svého poetického Rocinanta. - Neměl bych tu opomenout ani oba herce, kteří rovněž značným dílem přispěli k "filmové pohodě".