Oidipus král (1967)

Když se Lájoš dověděl, že mu Jolanasté povila Peruánce, rozžhavil se doběla a poručil jednomu otrokovi, aby toho Jihoameričana odnesl daleko, předaleko a tam jej dočista zamordoval. Otrok, muž bez vzdělání a vlastních náhledů, to celé poplet a dal synka na převýchovu ke králi jménem Polybsus (česky Polib si), který z pacholíka s indiánskými rysy udělal skvělého bojovníka a rváče. Když se "malej" (když už byl teda velkej) dověděl, že Lájošovi smrděj Peruánci, dožral se a na toho starýho cikána si jednou večer počkal, když tento šel z odpolední šichty, a bez ňákejch cavyků ho rozsekal na nudle do hovězího vývaru... Se svoumatko-manželkouJolanou žil v až záviděníhodné harmonii, ale nemohl pořád zapomenout na strejdu Pasoliniho, kterej ho, jakožto malýho caparta, moc pěkně pomučil, a tak vzal bejsbólovku a šel ho navštívit... Pak si našel novýho koníčka: štrykování. No co myslíte? Jasně, že si vypích voči!! Dožil pak v domově důchodců v Moyobambě.

Titulný protagonista:Kráľ Oidipus; sa teda snáď i čochvíľa konečne dozvie až 2 zaujímavé informácie, nie konkrétne:2 naprosto šokujúce zistenia, priamo sa dotýkajúce jeho [v rámci tohto diania, nevyspytateľnej] osoby, ktoré ho vskutku akosi mimoriadne vydesili k smrti!, a práve preto sa i vehementne snažil pred nimi ujsť čo najďalej, kam ho v podstate iba nohy zavliekli, čo kľudne môže byť trebárs i naprieč touto thébskou, resp. v tomto prípade gréckou, miestami taktiež trochu viac aj povedzme nehostinnou krajinou, počas čoho vlastne [po]stretáva[l]»KOPEC ĽUDÍ«, pred ktorými by sa mal určite čo najviacSTRÁNIŤ, ale najskôr to vyzeralo najmä iba tak, že ho k daným súvislostiam niečo zakaždým sakramentsky, a k tomu i obzvlášť priťahovalo! Samozrejme, že ďalej ani nebudem zvláštnym spôsobomspoilerovať, čoho sa ústredná postava tak strašne obávala, pretože vtedy by som potenciálnym divákom pokazil veľmi luxusný, filmový zážitok, aký sa mi uprostred sledovania totižto naskytol; no šikovnému divákovi si stačí prečítať len obsah k danému titulu, a už zrazu náhle vie, ako sa veci vlastne majú, ale i napriek tomu ani vonkoncom správne ne[vy]tuší, akou nadštandardnou formou sa na dané udalosti bude pozerať, čo mu zrovna umožní tento1. farebný film:P. P. Pasoliniho, ktorý si v ňom strihol i malú úlohu. • Ústredný predstaviteľ mýtickéhoOidipusa: taliansky herec:Franco Citti, väčšinou trpel akýmsi«oidipovským komplexom», čo súčasne predstavovalo i ústrednú líniu udalostí a vzťahov v jednom a tom istom ponímaní. Geniálne stvárnenie [ANTI]hrdinu podobne, ako i v debutovom počine:Accattone, kde ma tentohľa herecký umelec presvedčil v tom, že mám s ním do budúcna ešte počítať... • A to ani nehovoriac o kompozícii obrazu, strihovej skladbe, hudby a zvukových ruchov, tak to je pre mňa normálne hotový»balzam na dušu«, vrátane i predstaviteľky matky/Kráľovny Jocastyv náležitom podaníSilvanou Manganovou! • Toto podarené, kinematografické dielko, ale nie je automaticky určené pre každého filmového konzumenta.

Pasoliniho adaptace ("Ne osud! My tomu chtěli!" vykřikne Oidipus ve chvíli prozření) asi nejprůzračněji odhaluje neporozumění, s nímž si Oidipův mýtus často vykládáme. Běžně se uvádí, že Oidipus (stejně jako další řecké tragédie) pojednává o nezměnitelnosti vlastního osudu, který nám nevyzpytatelně určili potutelní bohové, o tom, že nemáme svobodnou vůli, že neunikneme předpovězené sudbě a svému konci, ani když jsme o něm předem zpraveni a jsme ochotni udělat cokoli, abychom se mu vyhnuli.  *** Jenže při hlubší reflexi se ukazuje, že všechny řecké tragédie učí témuž: za provinění proti přirozenému běhu věcí stihne zpupného člověka poměrně vyzpytatelný přirozený kauzální trest, kterému neujde on, ani všichni, kdo jsou s ním spojeni a vědomě či nevědomky prohlubují prvotní zkázu. Že harmonie se obnoví, až vymýtí všechny důsledky zaslepené mocichtivosti a sobectví. (Což je extrémně tragické pochopení, když přestaneme izolovat jednotlivé příběhy lidských selhání a jejich kauzalit, na nichž se tyto principy učíme chápat, z přediva naší složitě propletené a dlouhé generace se vyvíjející společnosti mnoha selhávajících lidí, v níž se různé procesy spuštěné různými pohnutkami ovlivňují nelineráně kauzálně navzájem.) *** Tak i zde. Oidipus Rex začíná jako příběh o zlém činu člověka, krále Láia, který se ze zpupnosti a sobectví vzepře přirozenému běhu věcí, toku času, a o kauzálních důsledcích, které s ním pak chtě nechtě nesou vinní i nevinní, vědomí i nevědomí. Vše, co poté logicky potká Láia, Oidipa i Iocastu, není žádný krutý osud a naplnění zlé věštby, která udeřila z čistého nebe, ale jen kauzální důsledky Láiova prvotního vzepření se běhu věcí a Iocastina pohodlného, licoměrného podvolení se jeho rozhodnutí. Jestliže Láios a Iocasta nepřijali svého syna se zdravou rodičovskou láskou a důvěrou a nepečovali o něho, jak měli, ale vyhnali ho, jako nepohodlného soka, který muže okrádá o přízeň jeho ženy, a následníka, který jim jednou všechno vezme, včetně života, jednali pod vlivem nezdravého sobectví, zpupnosti, s níž věřili, že si život, bohatství i vládu podrží napořád. Neměli se bát, pokud věštba pravila, že je o život, vládu i statky připraví jejich syn – každý nějak skončí a metaforicky vzato by na takovém konci nebylo nic v nepořádku, měli proroctví přijmout s důvěrou. Ale synek jim nebyl pohodlný už jako malý, obtěžoval je, chtěli se věnovat svým letmým rozkoším. Láia připravoval o pozornost jeho ženy, a ani jí to nebylo příjemné. Kdyby se ovšem nebáli, kdyby jejich sobecký strach o vlastní pohodlí a moc nebyl vtělený jejich povaze, kdyby jejich povahy opanovala místo strachu láska a důvěra, věštba by ani nevznikla, ani se nemohla naplnit. Věštba jen opisovala jejich charakter, příští důsledky jejich zpupnosti, zlé mocenské smýšlení, které už jim kolovalo krví a selo zkázu. Uniknout se věštbě nedalo jen proto, že neměli vůli stát se lepšími lidmi a postavit se svým strachům a svému sobectví, nejednat krátkozrace ze zášti, vzteku, strachu a sobectví, ale zpytovat. Že nechtěli vědět a rozumět, že nejsou dobrými lidmi, poslušnými řádu věcí. Potíž je vždycky v tom, že svoje jednání a cítění nezpytují ti, kteří by zrovna měli, a ti ostatní neznalí kontextu pak dlouho nerozumí, proč věci jsou, jak jsou. *** V Pasoliniho adaptaci je mimochodem poprvé zřetelně pojmenována právě i Iocastina aktivní vina: to ona vydá svého synka otroku k utracení, protože se bojí věštby, která praví, že syn jednou připraví své rodiče o život, či prostě proto, že starat se o takové děcko místo radovánek je většinu času otrava. Jak pohodlné, racionalizovat své jednání vzdálenou věštbou. A pak, na konci Pasoliniho příběhu, když věci vyjdou najevo, se Iocasta oběsí jako nenapravitelně zlá a odporná mrcha nikoli proto, že by ji snad lidsky zděsilo, jakých nenapravitelných zvrhlostí se dopustila a jaké potomky přivedla na svět, ale protože se (zbytečně, ale strach má velké oči) obává Oidipova hněvu nad tím, jak krutě a vypočítavě se k němu jako matka zachovala. Bojí se pomsty, toho, že si na ní její přeživší zmučený syn vylije vztek. - Tohle je od Pasoliniho odvážný a originální interpretační posun, a myslím, že tím nejlepším směrem! *** Vše ostatní, co se tím prvotním Láiovým a Iocastiným odvržením vlastního syna rozběhne, včetně dospělého Oidipova života, je pak už pokřiveno a do sebe zpětnovazebně zapleteno jako autoimunitní choroba vlastní krve, jako leukémie, jako trest za prvotní neadekvátní Láiovu a Iocastinu reakci, kdy přirozenou pudovou reakci a lásku v rodičích přehluší sobecký strach, zvrácená sebeláska a touha po pohodlí. Trest za vzepření se přirozenému řádu a spění věcí. Zplodili dítě, o které se starali příšerně a pak je vyhnali, a když přežilo, nese si v sobě nevědomou nedosycenou touhu po matce a nenávist k otci místo úcty a respektu a nasycené lásky a zdravého opouštění domova a spění kupředu. A autoimunitní reakce je na světě. Jistěže že Oidipus na potkání zabije svého otce, nese v sobě nevědomou znalost toho, jaké zlo už jeho arogance, s níž se znovu potkává, spustila, a to ho rozdráždí. A jistěže ho to k matce vábí, nenaplněnou, neuspokojenou touhou, ale bez informací, které by měl mít, zamění druhy přitažlivosti a lásku po mateřské náruči za lásku erotickou. A jediné, čím může uspíšit zhojení poškozených vláken v harmonickém předivu reality, je začít poctivě zpytovat znamení a signály, čímž konečně přijde věcem na kloub, a nepodlehnout pak prchlivosti a potřebě se nějak pomstít, ale přijmout vlastní invaliditu a nutnost svého vyobcování, aby to všechno zlé, co bylo zaseto, s ním pokud možno skončilo. *** Pasolini myslím dobře odkrývá komplexní, či holistický přístup, s nímž v antice ke zkoumání světa a místa člověka v něm přistupovali: vesmír dosahuje harmonie zároveň na etické, estetické, matematické, ale i biologické, fyzikální, emoční a energetické rovině. Jakmile se člověk vzepře řádu věcí, přivolá na sebe trest, který se odrazí ve všech rovinách, a harmonie se obnoví, až vymizí všechny důsledky, jako se zklidní zčeřená hladina, vytratí se stopy invalidní genové sekvence, ustálí se falešně rozvibrované struny – pokud to nebudeme roztáčet a rozněcovat z vlastní malosti dál. *** Zvláštnost: Oidipus si vypíchne dýkou obě oči, vidíme krev, ale v závěru filmu se několikrát dívá do kamery slepýma očima, které nejsou nijak poraněné. *~

Snaha obelstít osud paradoxně vede k jeho naplnění! Pasoliniho představa antického Řecka - exteriéry, kostýmy, šperky, rekvizity, zbraně - to vše je silně stylizované. Stejně tak herecké výkony. Hlavně v exponovaných momentech vypjatých emocí. Naproti tomu roztřesená kamera působí téměř autenticky. I když - pohrávání si se světlem a způsob, jakým využívá oslnění sluncem, je rozhodně dokonale promyšlený. Vyhovoval mi i specifický hudební doprovod. Já jsem spokojená! Jenom bych se obešla bez prologu a epilogu ukotveného v současnosti, připadá mi zbytečné a laciné zdůrazňovat tak aktuálnost antického textu.

Úžasně promyšlený a v každé drobnosti vypiplaný film, přestože pro nezkušené oko to může působit zcela opačně. Je třeba se zaměřit na detaily a až potom na celek. Opět výtečný Franco Citti a také ikonická Silvana Mangano. Zvláštní, ještě před dvěma měsíci by mě nenapadlo, že si do té doby mnou nepříliš prozkoumaného Pasoliniho tak oblíbím.