Salò aneb 120 dní Sodomy (1975)

Dobře. Je zde sice prvek toho, že se Pasolini snažil tímto filmem něco říct. Problém je ale to, že celý tenhle film jakoukoliv morální myšlenku zabíjí. Film jako celek se prostě nepovedl. Nebudu komentovat to, že jedna pubertální herečka, jejíž postavě v tomto filmu umřela máma, a tak při myšlenkama na ní hodně brečela, tak předváděla ne moc dobrý výkon (Vypadalo to, že se jí chtělo spát, a ne brečet). Protože zbytek herců odvedlo velmi slušnou práci. Když film začínal, měl jsem velké naděje. Problém je fakt, že film se začne hrozně, ale opravdu hrozně ohrávat. Neustále tu je koloběh scén typu: Bestiální prostitutka povypráví ostatním záporákům příběh, který se jí stal, a je spojen se sexuální zvrhlostí, a hned na to nějaká scéna, kde se objevuje další krutost, a odporné zacházení z puberťáky (Nejen zhlediska intimního, ale i fyzicky napadajícího). Potom zase: Bestiální prostitutka něco povypráví, a pak se zase stane něco temného, nebo nechutného. A to mě fakt přivádělo do stavu větší, a větší nudy. Co se Pasolinimu musí nechat, tak je navození temné atmosféry, která zde prostě byla. Ale v čem naopak selhal, je jakákoliv detailnější psychologie unesených puberťáků. Měl se podle mě soustředit nejen na ty záporáky, ale i na unesené puberťáky. Protože on udělal jen to, že nám detailně ukáže záporáky, a na oběti se úplně vykašlal, a pak všechny ty osoby působí hrozně ploše. Hodně promarněný potenciál byl třeba ohledně budování lesbického vztahu dvou unesených dívek. Pasolini měl šanci zde něco předvést, ale ne. Vykašlal se na to. Je tu jen od holek pár vět typu, že: Mám strach, mám strach. A to je celé. Úplně o ničem. De facto, konec byl pro mě taky velkým zklamáním. Místo toho, abych dostal například úplně zdrcující výhru zla, anebo třeba výrazný pokus o vzpouru od puberťáků, tak jsem jen dostal scény, které obsahují postupné scény na určité záporáky, jak se dívají z budovy dalekohledem na venek, kde zbylí záporáci mučí určité puberťáky. Typu: Jednomu klukovi uříznou jazyk. Druhému dají svíčku pod péro, atd. Jen násilí. Ke všemu jsem neměl pocit, že by nám film na konci ukázal trpět všechny unesené puberťáky, ale jen ty, o kterých se mluvilo, že budou krutě potrestáni. A film nám tedy pak vůbec neukázal, co se dále dělo s ostatníma. Tomu se říká konec? Konec je úplně otevřený, jako kdyby se režisér už nudil, a nechtělo se mu ve filmu pokračovat. Než jsem si tento film pustil, měl jsem trochu obavy, že tohle bude nějaký druhý Caligula. Ono to ale zas tak hnusné a pornografické jako Caligula nebylo. Největší chybou tohoto filmu je prostě to, že je postaven na kolotoči prakticky stejných scén, a totálně zabíjí původní morální poselství. Vadí mi hrozně závěr, který působí už vyloženě, jako vytržený z Caliguly. Takže tomuto filmu dávám 1*, za atmosféru, určitých hereckých výkonů, a původní myšlenky. Jinak by tohle byl odpad.

Film Salò aneb 120 dní Sodomy jsem původně vnímala jako čistou, extrémní fantazii režiséra. Doufala jsem, že jde jen o šokující umělecké dílo, které nemá s realitou nic společného. Jenže čím víc se člověk dívá na dnešní svět a různé kauzy, tím víc mi ten film začíná připadat až děsivě realistický.
Režisér Pier Paolo Pasolini vytvořil dílo, které je brutální, znepokojivé a místy téměř nesnesitelné. Nejde ale jen o šok – spíš o obraz absolutní moci, zneužívání a morálního rozkladu společnosti. A právě to je na tom nejvíc zneklidňující. Když dnes slyšíme o různých skandálech a kauzách, kde jsou zapletení mocní lidé a objevují se obvinění ze zneužívání a manipulace, film už nepůsobí jako přehnaná fantazie. Spíš jako extrémní metafora něčeho, co se v určité formě může skutečně dít. Neříkám, že je všechno stejné nebo že se to dá doslova srovnávat, ale ta podobnost v tématu moci a zkaženosti je nepříjemně silná. Určitě bych tomuto filmu nedala odpad ani jednu či dvě hvězdičky. Dávám mu 4 hvězdičky, protože věřím, že jako výpověď o lidské zkaženosti a o tom, kam až může dojít absolutní moc bez kontroly, funguje velmi silně. Není to film, který bych si pustila znovu jen tak pro „zážitek“, ale jako umělecké a společenské sdělení má podle mě obrovskou váhu. 
Nemyslím si, že by Pier Paolo Pasolini natočil Salò aneb 120 dní Sodomy proto, že by sám měl nějaké zvrácené choutky. Spíš podle mě velmi dobře chápal, jak funguje moc a jak zkažení dokážou někteří lidé být, hlavně když mají peníze a vliv.
 
Film vnímám jako kritiku společnosti a zneužívání moci, ne jako osobní fantazii režiséra. A když se podíváme na skutečné kauzy, například případ Jeffrey Epstein, je vidět, že podobná témata nejsou jen fikce. Právě proto na mě film působí tak nepříjemně realisticky.

A co je na tomto filmu špatně, když splňuje vše pro to, aby film fungoval, měl příběh a částečnou pointu a výkony s výpravou jsou přesvědčivé..? Vtipné, pozitivní, nešťastné, nadčasové a to hodně na svou dobu! až woke by se dalo říci, jenže mne to vyhovovalo tak akorát, s tím dabingem kvalitním, ještě, dodatečně :) A dodatečně - lidé zde komentující s odpadem či jednou hvězdou jsou velice, velice nechutní, více než samotný film, jak důležitě sdělují, zřejmě nemají myšlení tak vyvinuté, aby pochopilo přemýšlení při tvorbě onoho filmu. 
Update 6.2.'26: Po Epsteinových složkách jde vidět, že se zřejmě už někteří předběžně zbavili Pasoliniho, protože ukázal zbohatlé vyvrhelce v pravém světle.

Mistr si na Sadovi vylámal chrup, no. Přitom podle mě problém filmu není v kontroverzi, nýbrž v běžných technických chybách. Příliš mnoho příliš málo prokreslených postav. Rovná se: nezájem diváka o jejich osudy. Navíc sama literární předloha je nedokončená - k funkčnosti například Justiny má daleko. Film působí jako debut mladíka, který za každou cenu touží upoutat pozornost. Což Pasolini tehdy už vůbec neměl zapotřebí. Leda snad jako pokání za Evangelium sv. Matouše to ujde.

Nemůže být pochyb o tom, že Salò vyvolalo ve své době vrcholné skandální reakce z různých stran. Dnes se dá s jistou dávkou pocitu frustrace říct, že je právě Salò pro svoji nebývalou brutalitu asi Pasoliniho nejznámějším filmem. Povrchní redukce Pasoliniho odkazu čistě na jeho šokující aspekty je ovšem chybou. Zároveň je velmi obtížně při prvním sledování filmu Salò vnímat něco jiného než ony šokující obrazy. Snímek proto bývá dokonce (poněkud nešťastně) zařazován do kategorie filmů jako jsou Plivu na tvůj hrob (I spit on your grave), Kanibalové (Cannibal Holocaust) nebo Caligula (Caligola). Navzdory veškeré brutalitě lze o filmu Salò vznést provokativní a zcela subjektivní tezi, že Salò je především nepochopeným a radikálním uměleckým dílem.  Pasolini na filmu Salò začal pracovat v době, kdy byl velmi skeptický k vývoji ve společnosti. Společnost byla podle jeho názoru unifikována ideologií konzumu. Pasolini používal sexuální násilí ve filmu Salò jako metaforu zneužití moci, která lidem vnucuje „nové hodnoty“, které likvidují minulost a vedou k homogenizaci společnosti. Podobně jako jiné Pasoliniho filmy, i zde režisér pracuje s kontrasty. Pro natáčení využil Pasolini elegantní lokace. Za zmínku stojí například nádherné záběry z městečka Salò nebo poutavé interiéry v „paláci orgií“. Pasolini zde zároveň využívá častěji statickou kameru, aby docílil emoční odtažitosti. Emoční odtažitost podporuje také fakt, že se poměrně málo věnuje vykreslení charakterů. Postavy ve filmu Salò působí odtažitě, v některých momentech až nerealisticky. Pro diváka je složité se vcítit do postav vězňů, jelikož jejich charaktery jsou popsány velmi ploše a jejich chování je až znepokojivě rezignované. Nedá se přímo tvrdit, že by postavy neprotestovaly proti svému údělu. Jejich protest je ale velmi tichý a jen párkrát za film se postavy zmohou na silnější projev odporu. V některých momentech divákovi může přijít na mysl otázka: „Proč se alespoň jednou nepokusili společně vzbouřit?“ Paradoxně platí, že navzdory chladné atmosféře, film obsahuje také notnou dávku černého humoru. Teatrální výstupy nechutných prostitutek, doprovázených hrou na klavír spolu se statickou kamerou, minimem střihu a působivými interiéry paláce evokují jakési „zvrácené divadlo“. Ironicky vyznívají také úvodní titulky, které doprovází jemný a líbivý hudební šlágr. Pasolinimu podle mého názoru nejde o psychologizaci postav nebo o autentické zachycení zločinů fašismu, ale spíše o alegorické vyobrazení určité nové společenské reality.  Když oběti vstupují do „paláce orgií“, stávají se pro své trýznitele bezobsažnými znaky. Cílem trýznitelů je, aby vězni zapomněli, kým doopravdy jsou. Aby byla zajištěna naprostá podřízenost novému řádu uvnitř paláce, je třeba zničit možnost znaků odkazovat k reálnému světu tam „venku“. Například jedna z dívek je ve filmu potrestána poté, co se u ní pod polštářem najde fotografie jejího přítele. Trýznitelé všechny tyto projevy lásky nebo víry zakazují proto, že jsou upomínkou na reálný svět. Z tohoto důvodu jsou také na konci filmu zavražděni všichni, kteří se tomuto „nerealistickému světu“ rozhodli vzepřít. Zároveň ve filmu vidíme, že se čtveřici fašistů podařilo z některých vězňů „vychovat“ své nástupce. Proslulou svatební hostinu, na které se servírují exkrementy, lze chápat jako metaforou konzumní společnosti. Zároveň tím režisér poukazuje na systém, který funguje na principu  uzavřeného kruhu, který produkuje (a zároveň konzumuje) jen své vlastní reprodukce.