Deux fois cinquante ans de cinéma français (1995)

Půl obrazu zabírá Godardovo háro. Picolli má plnou hlavu starostí s oslavami 100 let francouzského filmu, Godardovy úvahy poslouchá jak telátko. Znuděná slečna v pozadí (jakože na rande?) se div nedloube v nose. Tak to bylo prvních pár minut, kdy jsem si říkala: "Stručné dějiny francouzské kinematografie formou rozhovoru dvou kavárenských povalečů? No tak jo." Ale další část filmu už vypadá jinak. Picolli zkouší personál hotelu z filmových znalostí. MP: "Pravidla hry?!" Slečna drhnoucí vanu: "Neznám." A tak to jde pořád dokola a náš hrdina je stále zoufalejší. Celý film prokládají všemožné citáty (Baudelaire, Diderot atd.), pak je jich vychrleno několik za sebou a Fin. Marně přemýšlím, co mi tento dokument přinesl. O dějinách filmu se tu nedozvíte víc než v běžně dostupné nenáročné literatuře typu Kupśćových Malých dějin filmu. Ukázek je tu zatraceně málo, spíš se občas objeví nějaká notoricky známá fotografie. Ty intelektuální úvahy okolo OK, ale taky mě zvlášť neobohatily. Neznalosti francouzských číšníků, kuchařů a uklízeček mě nijak nevzrušují. A navíc to bylo celé hrané, takže to vlastně ani dokument nebyl. Ale jako taková roztomilá hra a vyznání lásky klasice mě to celkem pobavilo.(14.01.2008)

Francouzskému filmu s láskou. Bohužel v elitářsky pseudointelektuální arogantní Godardově sebeprezentaci s pozadím z fotografií z polozapomenutých filmů jeho mládí..(01.02.2015)