Napoleon (1927)

Abel Gance v „Napoleonovi“ vytvořil dílo, které nejen že překračuje hranice své doby, ale i dnes působí jako zjevení a inspirace. Od prvních záběrů je zřejmé, že nejde o běžný historický film – je to monumentální vizuální symfonie, která propojuje osobní příběh s obrovskou historií a přitom dokáže být intimní, napínavá a emocionálně silná. Napoleonův život je sledován od dětství na Korsice až po první velké vojenské triumfy, a Gance dokázal propojit velkolepost s lidskostí. Dětské scény nejsou jen úvodní formalitou – každý záběr obličeje, každé gesto dítěte zachycuje jeho zvědavost, hravost a první náznaky ambicí, a divák cítí, že sleduje skutečnou osobnost formující se před očima. Už od těchto prvních okamžiků je patrná Gancova schopnost spojit intimní lidské momenty s vizuálně působivou kompozicí, která diváka vtahuje do filmu.
Jak Napoleon roste, Gance sleduje jeho formování jako vojevůdce i člověka. Kamera je živá, často ruční, pohybuje se mezi postavami a scénami tak, že divák má pocit, že je součástí dění. Rychlý střih a promyšlené úhly vytvářejí dynamiku a napětí – scény rozhovorů s politickými představiteli, plánování bitev či první vojenské úspěchy jsou natolik energické, že i dnes působí moderně a neotřele. Každý záběr má svůj rytmus, každý detail je významný, a tak divák neustále cítí plynutí času i intenzitu situací.
Monumentální scény bitev jsou dechberoucí. Gance využívá široká panoramata, tisíce figurantů a pečlivě komponované akce tak, aby divák cítil chaos, strategii i napětí bitvy. Slavná „polyvision“ sekvence, kde je obraz rozdělen na tři plátna, vtahuje diváka do panoramat, davů a triumfů, a vytváří pocit naprostého pohlcení děním. Tento technický experiment byl na svou dobu revoluční a dodnes působí ohromujícím dojmem. Ale i mimo polyvision je film vizuálně fascinující. Hra s perspektivou, střídání panoramat a detailních záběrů, promyšlené kompozice, a především použití barevných filtrů – modrá pro melancholii a introspekci, žlutá pro energii a triumf – dávají filmu emocionální hloubku, která přesahuje samotný děj a činí každý okamžik silně působivým.
Hudební doprovod je stejně důležitý jako vizuální stránka. Původně orchestrální hudba, hraná živě při projekcích, perfektně podtrhovala rytmus střihu, dramatickou dynamiku a intenzitu scén. I dnes, s moderním hudebním doprovodem, působí film jako orchestrální symfonie obrazu a zvuku, kde každý hudební motiv zdůrazňuje Napoleonovy pocity, triumfy i nejistoty, a vytváří tak neuvěřitelnou emocionální hloubku.
Napoleon, i když vykreslený jako veliká historická postava, je zároveň zcela lidský. Jeho ambice, odvaha, chvíle slabosti, nejistoty i euforie triumfů jsou vykresleny s takovou intenzitou, že divák nejen chápe jeho motivace, ale dokáže s ním cítit a prožívat jeho osudy. Gance tak spojuje monumentální historické okamžiky s osobní psychologií postav – výsledkem je film, který je zároveň epický i intimní, historický i emocionálně silný.
Celkově „Napoleon“ není jen film, je to vizionářský projekt, který ukazuje, co kino dokáže nabídnout. Každá scéna má svůj smysl, každý záběr svou energii, každý hudební motiv svou funkci. Monumentální bitevní scény, osobní portréty, vizuální experimenty, promyšlená symbolika a hra s barvami – to vše dává filmu sílu, která přetrvává téměř sto let. Je to dílo, které vtahuje, inspiruje a ohromuje – a to nejen svou velikostí, ale i emocemi, rytmem a vizí. Pro mě osobně jde nejen o nejlepší němý film vůbec, ale o jedno z největších mistrovských děl celé kinematografie.

[3,5*]"Kapitán, dovoľte mi potopiť tú podozrivo vyzerajúcu loď.“ "Nie, Nelson... Neplytvajte prachom a guľami na taký bezvýznamný cieľ.“VEĽKOlepý historický VEĽKOfilm zaradený v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Film tak trochu pre masochistov (tých najodolnejších) - nielenže je päť a pol hodiny dlhý, ale je ešte k tomu aj nemý. Abel Gance to teda vzal pekne od podlahy a poriadne zoširoka (a pritom ide vlastne iba o útržky zo života Napoleona). Napodiv však film dokáže aj napriek svojej vražednej dĺžke vtiahnuť diváka do deja a po celý čas udržať jeho pozornosť, čo je na takýto starý film iste úctyhodné. S ohľadom na dobu vzniku by som bol náchylný dať aj vyššie hodnotenie, ja sa ale nutne musím dívať na akékoľvek filmové dielo dnešnými očami a nemilosrdne odhaľovať jeho prípadné nedostatky. Čo sa technickej stránky týka, je to obdivuhodné, novátorské dielo (mimoriadne pôsobivá kamera s prekrývaním obrazov, dynamickými zábermi, skladaním obrazov do panorámy, atď.), moje výhrady sa týkajú skôr obsahovej stránky. Divák sa musí predovšetkým povzniesť nad to, že ide o akýsi heroický epos, v ktorom je Napoleon mohutne glorifikovaný ako idealizovaný hrdina hodný uctievania (priam poloboh), pričom je za tým silne cítiť nacionalistickú propagandu (cez to sa ja ale dokážem preniesť). Tiež mám pocit, že vzhľadom na to, že má toto dielo pomerne úzky záber (Napoleon sa tu vlastne ani nestihne stať vo svete známou osobnosťou), niektoré jeho scény pôsobia dosť rozvláčne (pôsobivo stvárnená, ale značne zdĺhavá bitka o Toulon). Osobne ma to dokázalo najviac strhnúť až v druhej polovici (po 3 hodinách!), kedy to má veľmi silný náboj a prekypuje to zaujímavou rozmanitosťou. Páčia sa mi tam všetky tie úžasné zmeny nálad, od obdobia teroru s hromadnými procesmi a popravami (desivý Saint-Just v podaní samotného Abela Ganca), cez búrlivý zvrat a bujaré oslavy, Napoleonove dvorenie sa Joséphine (pôsobivá scéna s glóbusom s tvárou Joséphine), rozhovor v Konvente s duchmi otcov revolúcie, až po záver s vyburcovaním vojakov a zázračným pretvorením zúboženej bandy na Veľkú armádu (Napoleon s jeho prenikavým pohľadom a schopnosťou ovládať ľudí). Úplne najviac som bol uchvátený úsekom okolo svadby s Joséphinou s fanatickou obdivovateľkou Napoleona Violine, v role ktorej ma silne zaujala výborná Annabella (skvelé sú najmä scéna hry na slepú babu, či scéna "zrýchlenej svadby" prelínajúca sa so "súkromným obradom" Violiny s Napoleonovým tieňom). Oceňujem, že snímka dokáže pôsobivo priblížiť významné udalosti histórie týkajúce sa Francúzskej revolúcie (traja "bohovia revolúcie" - rozohnený Danton, tajomný Marat a zlovestne kamenný Robespierre, boj o Korziku). Film som sledoval s vhodne zvolenou hudbou od Carla Davisa, vychádzajúcou hlavne z diela Beethovena."Aké sú vaše plány, Bonaparte?“ "Oslobodenie utláčaných národov, spojenie veľkých európskych záujmov, potlačenie hraníc... a... SVETOVÁ REPUBLIKA!“

Abych toto zvládl na jeden zátah případně na dvě části to tedy ne..při rozdělení na zhruba třetiny se ale člověk kochá. Napoleon totiž aspoň mě překvapuje svou atraktivitou pro diváka, řemeslnou stránkou věci...Ba dokonce hereckými výkony, a řadou nečekaných menších věcí na příkladě onoho bálu nebo ruční kamery či jízd...Po zhruba dvou-hodinových dávkách člověk snadno naváže a čas se nevleče, naopak je naplněn opravdovým zaujetím z  němého dramatu obarvených obrázků jako na matějské kde v pozadí vyhrává flašinet klasické hudby, a ten je (kupodivu) úplně neúmorný. ....Napoleon mi po nějakém rozmyslu přijde, pateticky plácnuto za ,,duchovního všech velkých filmů, vší filmařské pyšné hravosti".

Extrémne dlhočizná biografia o slávnom Korzičanovi, ktorá je i napriek tejto skutočnosti, v mnohom priam povznášajúcou, a to najmä z hľadiska technických postupov, skladajúcich sa z inovatívnych pohybov kamery a predovšetkým dynamického strihu, čo je v konečnom dôsledku, vskutku neuveriteľne nadštandardným zážitkom, aký si môže divák dosýta vychutnať!/Azda najoslavovanejšou je záverečná dvadsaťminútová sekvencia, pri ktorej alternujú širokouhlé panoramatické zábery s mnohoobrazovými montážami premietanými naraz na tri plátna - proces nazývaný „polyvízia”, hoci najobľúbenejšou sa stala mimoriadne pompézna „snehová bitka” z Napoleonových školských čias z roku 1783, ktorá nielenže nemá v histórii kinematografie absolútne žiadnej obdoby, čo sa teda týka samotného spracovania, aké som snáď ešte nikdy predtým nevidel, pričom zrovna toto obdobie vo filme - považujem za to najzaujímavejšie, keďže formovalo samotnú osobnosť Bonaparteho.\V prvom rade sa treba poriadne obrniť čo najväčšou trpezlivosťou, pretože filmová stopáž predstavuje - abnormálnych 5 hodín a 30 minút (režisérsky zostrih), čo nie je vôbec žiadna sranda, a ak ste si už náhodou stihli povedať, že na to (asi) predsa máte náladu, tak nech sa páči... V podstate ani extra netuším, či absolvovanie tohto monumentálneho veľkofilmu na jeden záťah, je práve ten najlepší nápad? Záleží na voľnejšom čase a na podmienkach, ale mať chuť, je hádam to najviac najdôležitejšie, lebo to ostatné príde už samo.

Tento film je pro mne pozoruhodný jednak tím, že narozdíl od většiny životopisných filmů o Napoleonovi se soustřeďuje velmi podrobně na jeho mládí a končí na počátku prvního italského tažení, jednak na svou dobu fascinujícím technickým zpracováním. Prolínačky, houpající se a různě rozpohybovaná kamera, nadhledy (u některých si nejsem jista, jak je vlastně v té době natočili...), barevné filtry, impozantní masové scény, "širokoúhlý" rozčleněný obraz apod., to vše muselo působit v kině naprosto velkolepě. Ačkoliv je film extrémně dlouhý a některé scény by se zkrátit mohly, jako celek na mne nudně nepůsobil a s ohledem na dobu vzniku a na to, že jde o němý film, byl vlastně i dosti akční. Příběh je oživen různými epizodními postavičkami a nechybí ani humorné scény a různé alegorie (orel, bouře-revoluce), přesto se v hlavním ději celkem drží historické skutečnosti a většina postav vzhledově dost odpovídá. Albert Dieudonné působí opravdu uhrančivě. Líbil se mi i Abel Gance v roli Saint-Justa a také představitel Robespierra. Když člověk uváží, že se jedná o film téměř 100 let starý, je to obdivuhodné dílo a režisér odvedl neskutečnou práci, všechna čest...