Vyprahlé životy (1963)

V rámci svojej domoviny bezpochyby absolútne zásadné dielo a vlajková loď cinema novo. Pokiaľ si však Sucho porovnám s niektorými najlepšími neorealistickými dielami, vyznieva predsa len dejovo chudobnejšie a emocionálne odťažitejšie. Samozrejme až na výnimky, niektoré scény sa dostanú hlbšie pod kožu než ostatné. Hlavná postava vzhľadom a snahou o uživenie rodiny dokonca pripomína otca zo Zlodeja bicyklov. I keď vám bude sympatický, tak jeho konanie je občas dosť nepochopiteľné a vy si môžete povedať, že predsa je to len "typický" chlap. 70%

FilmVyprahlé životyje poetickou baladou utlačované a přesto stále přežívající duše brazilského Severovýchodu. Režisér Nelson Pereira dos Santos byl svěžím větrem v moderní přeměně brazilské kinematografie, podobně jako autor předlohy Graciliano Ramos v brazilské literatuře. Pozoruhodnou skutečností je také alagoaské město Palmeira dos Índios, jedno z natáčecích míst, ve kterém Ramos dva roky vykonával funkci starosty, než se plně vrhl na zářnou spisovatelskou kariéru. Brazilský Severovýchod je specifickým prostředím, byl základnou portugalské kolonizace, a drsné přírodní podmínky stojí jednak za největším zneužíváním chudoby velkostatkářskou elitou a autoritami moci, ale také vytvořily nepoddajnou duši, která tmelila lůzu a idealistické snílky v jejich odporu a zbojnické rebelii. Vyprahlé životy nevolají po vzpouře, ani netouží vzplanout pomstychtivostí, ale kreslí poetickou baladu syrovosti bytí a přizpůsobivosti přežití těch nejchudších, jejichž tíže negramotnosti jim nedává příliš možností vybřednout z bídnosti vlastních životů. Rovnoprávnost je pochybným termínem i v současné hyperkorektní hysterii, natož v živoucích podmínkách utlačování a vykořisťování nemajetných mocenskou a ekonomickou elitou. Hlavním cílem je zneklidnění, využívá monotónnost, sluneční výheň, soukromé naděje a nepřátelství arogantní pozice moci. Hrdinou poezie, obdivující zatracené duše, je Fabiano (pozoruhodný Átila Iório), hlava chudobné rodiny a honák krav, jehož tělo i vnitřní svět jsou přirozenou součástí vyprahlé krajiny. Nevzdělanost a chudoba je nejtěžší překážkou v plnohodnotném přijetí společností, která ve své povýšenosti ráda demonstruje svou převahu. Hlavní ženskou postavou je Sinhá Vitória (velmi zajímavá Maria Ribeiro), Fabianova manželka. Je chytřejší a pragmatičtější, doufá a věří v lepší životní úroveň, ale prostředí, ani způsoby nejsou ochotny změnu připustit. Důležitými postavami příběhu jsou oba synové (zajímaví Gilvan Lima a Genivaldo Lima), ještě malí a životem nezkušení bratři. Pro mladšího z bratrů je honácká práce otce romantickým dobrodružstvím, starší je znepokojen a zmaten tím magicky znějícím slovem peklo, nehmotným a nepochopitelným slovním termínem. Z dalších rolí je nutné zmínit vojáka se zásadním konfliktem Fabiana s mocí (Orlando Macedo) a statkáře, velmi výhodně zaměstnávajícího Fabiana (Joffre Soares).Vyprahlé životyjsou sice sociálně kritickou prací, ale působivé jsou díky svému poetickému zpracování o schopnosti přežití utlačované chudiny. Jedinečný to filmový prožitek!

Určité paralely s príbehom tohto filmu, je možné nájsť aj v dnešnom živote. Ľudia sú aj naďalej vykorisťovaní autoritami ( v každom odvetví a smere ) a držia hubu len aby nestratili prácu za pár grošov. V tomto snímku je to ale o to horšie, že tu proste naozaj zgegnete od hladu, pretože chudoba je ako choroba a práce je málo. Dnes sa aspoň človek môže obrátiť niekam...vtedy nemal kam. Ako film, je to technicky zdatné dielo a ten piesok, zaliaty slnkom, je doslova cítiť. Čo som však necítil, bola energia, ktorú môže dielo ponúknuť, ak si zvolí námet, ako je tento.

Sertão. Výheň. Žena, muž, dvě děti a pes. Unavená chůze. Závislí na tom, jestli zaprší, nebo nezaprší. Respektovaný brazilský filmař Nelson Pereira dos Santos se touto syrovou (mj. díky nic nepřikrášlující kameře) adaptací románu Graciliana Ramose připojil ke tvůrcům cinema novo, hledajícím svébytný tvar brazilského filmu. Výlučnost zde spočívá v jednoduchosti. Krutá země. Lidé a zvířata. Životní podmínky podobné. Slova jenom když není zbytí. Hudbu nahrazuje nepříjemné skřípění volského potahu, jež se mění ze zvuku nediegetického v diegetický jako kdyby šlo o všudypřítomnou připomínku neutěšivého společenského zařazení postav. Jsou spoutáni s krajinou. Kontrastně v době, kdy Brazílie procházela prudkou urbanizací. Špinavost, drsnost, neveselost. Radost z tradičního karnevalu znemožňuje brutální zásah policie (její negativní vykreslení bylo jedním z důvodů zákazu filmu po vojenském převratu v roce 1964). Brazilská kultura, brazilští lidé, brazilský film. Spoluprožij, nebo nech žít.Apendix:námětová podobnost s Hrozny hněvu by tady byla, ale přiměl by Joadovy hlad k opečení nemluvícího papouška? 75%

Cesta mladej rodiny za lepším životom. Mierny nadpriemer, z ktorého vám zostane až neznesiteľne horúco.