Za zvuků hudby (1965)

Ačkoliv dávám "jen" čtyři hvězdy, jako muzikál by si film za svou kinematografii zasloužil plný počet. Robertu Wiseovi se podařilo přenést na plátno několik opravdu úchvatných scén a rakouské hory i krajina mu do toho pěkně hrály. Patří k jednomu z mála muzikálů, které si mě ve svých zpívaných pasážích dokázaly získat. Co se týče určité naivity snímku, mám pocit, že většina muzikálů jí přirozeně oplývá. Chápu výtky, obzvlášť ve spojení s historickým kontextem, ale právě tady pomáhá vytvářet úsměvné momenty a odlehčuje atmosféru. Herecké i pěvecké výkony jsou navíc výborné, takže i téměř tříhodinová stopáž uteče překvapivě snadno.

Nečakane hodne príjemný muzikál, ktorý si jednoznačne treba dať v normálnej nálade, lebo inak hrozí ušlý efekt. Že je prehnane dlhý vo výsledku nevadí až tak, ako jeho nízka objemnosť v rámci témy. Obsahovo sa zväčša nachádza iba v jendej ideovej rovine, ktorú moc ničím výrazným nenarúša, pričom plynie prakticky jedným tempom, ktorého hladinu sa snaží udržiavať si najmä prostredníctvom hudobných čísel, ktorých má ale dokopy dosť málo. Nemá síce moc veľký potenciál byť príbehom, ktorý by vedel vyniknúť podobne ako napríkladMy Fair Lady, ale cez to je z neho cítiť obrovskú dušu, ktorou je nadupaný v takmer každom detaile. V poslednej tretine však pomerne dosť stráca tento náboj a skĺza do roviny čistého klišé, ktoré sa zároveň ani nesnaží aspoň naoko vykryť prostredníctvom nejakých myšlienkových odbočiek. Keď už rozložil karty natoľko rozprávkovo, mohol (a mal) v tom aj pokračovať.

ano, je to naivní a v určitém ohledu to zestárlo, ale který film z té doby (tím spíš muzikál) si tímhle neprošel? Je celkem jasné, že realita, která tenhle muzikálový kolos inspirovala nejspíš byla mnohem méně růžová, ale to vůbec nevadí. Nejlepším důkazem o nesmrtelnosti Za zvuků hudby je to, že nutně nemusíte být fanoušky muzikálů, ani klasických velkofilmů ze šedesátých let a stejně budete minimálně jednu (ale spíš víc) písniček znát, stejně jako některé ikonické scény a záběry. Já si to smazal z restů po dlouhém odkládání a viděl jsem to dnes poprvé i když ten film má na krku už šest křížků a přesto jsem znal půlku písniček a konečně sem si je mohl zařadit tam kam patří. Znova to sice asi jen tak neuvidím, protože ty tři hodiny jsou zabiják, ale bavil sem se přesně tak jak sem čekal...80%

Otázka zní, zda Rakousko před anšlusem, jeptišky a sedm dětiček dokážou naplnit tříhodinovou stopáž. Nedokážou. Za zvuků hudby je snad jediný filmový muzikál, u něhož mi připadalo směšné, když postavy náhle přešly do zpěvu. Věčná škoda, že nezačali zpívat i nacisti prohledávající klášter (třeba "rozklidit křoví, protřepat kůže/ tam ženská být může") nebo Ch. Plummer stojící před hlavní pistole. A když se člověk podívá na mapu, je jasné, kam by se rodina von Trappových dostala ze Salzburgu pěšky přes hranici. Do kýženého Švýcarska jistě ne.

Film je strašně dlouhý (má pomalý začátek a na konci se písně už recyklují), místy je přeslazený a naivní, ale přesto ho mám rád kvůli min. 2 věcem: 1) příběh - je to sice typický archetyp ženské hrdinky, která musí být silná, aby zkrotila mužské ego a odolala intrikám protivníků (protivnic), aby na konci získala prince na bílém koni (nechutně bohatého důstojníka) - ale možná právě tahle staromódnost či nadčasovost či tradice mi tolik chybí v moderních filmech ovlivněných feminismem, kde jsou ženy často na muži nezávislé, neohrožené, samy maskulinní. Dříve asi uměli napsat postavy lépe, protože Maria je také silná - ale přesto zároveň femininní. Hlavní postavy jsou prostě dobře napsané a prochází výrazným vývojem (character arc) - Maria nalézá odvahu / sílu čelit světu a pak odvahu milovat kapitána von Trappa. Von Trapp se zas v průběhu filmu proměňuje z ledového tyrana do pozorného otce. 2) hudba - která je zkrátka krásná, všechny písně mají duši, jiskru a hrají mi v hlavě dlouhou dobu po shlédnutí.