Valerie a týden divů (1970)

To nic. To je jen visící muž.Valerii jsem odkládal v očekávání něčeho výjimečného. Nezmýlil jsem se. Především je nutné si přiznat smutnou skutečnost: Něco takového už by nebylo možné natočit. Z více důvodů – ať už vyhodnotíme Nezvalův, resp. Jirešův záměr jako odvážný umělecký záměr zachytit zmatenou nevinnost nebo jako mokré sny dekadentních dědků (ČI pro současnou senzitivitu nejhorší variantu: obojí), to, co si dovolili vyjádřit, zvedá ze židle. Je-li něco tabu, jsou to nahé záběry třináctileté dívky.
Jestli ale nejste ten nabokovský typ, který při pohledu na pučící ňadra rozepíná kalhoty, je nutné přiznat chlívákům i vysokou uměleckou kompetenci. Týden, během kterého dospívající Valérii atakují nástrahy i radostné vyhlídky především erotické povahy, je cosi, co v kinematografii často nevídáme. Jireš vystavěl s pomocí skvělého ženského castingu (podmanivá Schallerová, nad kterou by Adrian Lyne zaplesal, a démonická Anýžová), kulis, masek a dalších výtvarných prvků svět, který nemá v kinematografii obdoby. A který v přiměřeně šílených barvách vymalovává zmatek hrozných a úžasných zjištění souvisejících s překotným ústupem od sexuální nevinnosti.
Samostatnou kapitolu představují surrealistické šlehy literáta, jehož věhlas a korektní vztahy s režimem dost možná realizaci této filmové bakchanálie vůbec umožnily. Protože poezie, to jsou prostě takové milé básničky a vůbec ne nebezpečná věc, že?

Tak konečně viděno v kině a nezklamalo! Nejvíc mě teda zklamali diváci v Ponrepu, kde se tomu asi tak třetina publika tlemila jako kdyby šli na prequel kSlunce, seno, erotika (1991)od Zdeňka Trošky, ale svým způsobem mě těší, že i pro tyto diváky film nabízí svým způsobem funkční rovinu pozorování. Za mě jeden z nejlepších českých filmů všech dob a z hlediska nápaditosti, kompozic, lyriky, práce s kamerou i střihu velká pecka. A transformační postava babičky zejména v první třetině filmu by zasloužila Oscara za kostým a líčení, neboť předznamenání zde funguje perfektně a současně neprozradí až příliš. Takže prosím ochraňujte tchoře, pozor na slepičí mor a cinky cinky čau čau. (Pokud jste si lámali hlavu jak by vypadalo ideální kombo Spalovače mrtvol a Alenky v říši divů, tak nějak takhle...) * DCP s anglickými titulky

Nevšedně pojatý film s jedinečnou výtvarnou stránkou dokáže silně upoutat pozornost a vyvolat dojem výjimečného audiovizuálního zážitku. Na svou dobu šlo o mimořádně odvážný projekt a prosadit takto provokativní snímek na přelomu 60. a 70. let, v době nástupu normalizace, mohlo pro tvůrce znamenat značnou míru rizika. Lyricky vyprávěný příběh dospívající dívky v sobě protíná hororové tajemno s mírně erotickým nádechem i soft-erotickými scénami. Výtvarná stránka je stavebním kamenem celého filmu a Jireš dokázal do jedinečné scénické výpravy promítnout znepokojivou snovost, záměrný zmatek (babička, matka i rusovláska působí jako různé podoby jedné postavy) a otevřít téma sexuální neurčitosti mladé dívky. Zároveň jde o film, který není snadno srozumitelný a často může působit roztříštěně, jako by neměl pevný dramatický oblouk a sloužil jen jako koláž snových výjevů. Přestože jde ve zkratce o eroticky laděnou metaforu puberty, Valerie zůstává těžko uchopitelným filmem; i přes nesporné filmové kvality nakonec zanechává dojem psychedelického a provokativního díla a od diváka vyžaduje nemalou dávku trpělivosti. Dejte tomu šanci, ale dojem po zhlédnutí může být velmi rozpačitý.

Poetický snímek plný alegorií a prapodivných výjevů, které na sebe navazují velmi volně a smysl by se v nich mnohdy hledal jen těžko. Ústředními motivy jsou zmatené dospívaní, vše prostupující sexualita, náboženství a upíři. Je poněkud znepokojivé, že představitelce Valerie bylo v době natáčení teprv 13 let. V závěru bojuje tchoř se slepicí.„Jdi a zopakuj si prstoklad měkkých stupnic. … Smím si vzít s sebou snítku rozmarýnu? … Ten netvor mě zmučil. … Kde je tu obecní chudobinec, drahé dítě? … -Smím si jít lehnout? -Večeře není u konce. … To, co od tebe chci, je sladké! … Škoda mých nadějí. … Když pláčeš, vypadáš stará. … To nic, to je jen visící muž. … Valerie! Mým otcem je tchoř! … -Přeneste Orlíkovo srdce do mých prsou. -Zrazujete Valerii. … Od svatby chřadnu! … -Ze dvora vyjel kočár bez kočího. -To je dobré znamení.“

Na tieto podobenstvá - a to nemusia byť ani odJuraja Jakubiska- musí mať divák nervy. Väčšinou pracujú s nábožensky ladenými témami, ktoré konfrontujú so svetskými, neraz až "rúhačskými" motívmi, opierajúc sa o bizarné, divoko ladené až pitoreskné obrazy, na ktorých pochopenie a docenenie musí mať divák buď vyhranený vkus, alebo byť konzumentom psychedelických drog. FilmValerie a týden divůz roku 1970 v tomto smere nie je výnimkou. Minimálne zo začiatku. V závere totiž už je čitateľný aspoň natoľko, aby bolo čiastočne jasné, čo chcel všetkým tým, čo ponúka, vlastne povedať. Nemožno ale tvrdiť, že príbehovým intrigánskym prepletaním osudov, opustení a snáh o večnú mladosť dokáže dostatočným spôsobom zaujať. Na to je stále až príliš obskúrny, čo nie je každému divákovi pochuti. Obsah ale snímka režiséraJaromila Jirešadokáže aspoň čiastočne kompenzovať formou - vizuálom. Napriek tomu, že obrazy, ktoré ponúka, sú veľmi svojské, je predovšetkým ich kompozičné a farebné poňatie niečím, čo sa vyznačuje silou. Pozitívom sú takisto herecké výkony, minimálne ak je reč o debutantkeJaroslave SchallerovejčiHelene Anýžovej.Valerie a týden divůnie je filmom, z ktorého by bol divák nadšený. Samozrejme, ak neholduje podobenstvám alebo spomenutým psychedelickým drogám. V takom prípade existuje potenciál na solídny umelecký zážitok.