Sanatorium na věčnosti (1973)

Snový film, ve kterém se není čeho chytit. Po počátečním nadšení jsem se postupně ztrácel a snímek ani nedokoukal do konce, ale nechci dávat jen průměrné hodnocení, protože tohle je rozhodně zajímavé a nadprůměrné dílo. Spisovatel Bruno Schulz je občas nazýván "polským Kafkou", hádám, že to nebude autor zrovna pro mě...

V první větě bych chtěl sám sobě pogratulovat, že i přes mé celodenní vyčerpání se mi povedlo v kině neusnout. Bohužel ani celovečerní bdělost mi nepomohla k tomu, abych si uvědomil o čem ten film vlastně je. Když bych to vzal podle anotace, tak sanatorium, příjezd a mrtvý otec tam je asi tak prvních deset minut, židovskou kulturu v polsku jsem tam nenašel a zbytek filmu je tak asi jenom to zvláštní bezčasí, kterým se hlavní postava propadá jak Alenka v říši divů. Za mě je to rozhodně jeden z těch filmů, u kterého přímo cítíte, jak kolem Vás plynou ty velké myšlenky, ale žádná z nich vám nechce a nechce vstoupit do hlavy, protože jejich základem je pochopit to, co se děje vizuálně na plátně. A tato část filmu je skutečně velmi působivá, ale na pochopení tohoto díla, si ho budu muset dát někdy znova.

Snímek Sanatorium na věčnosti mi zprvu svou atmosférou připomínal filmyJuraje Herze, předevšímPannu a netvora(krajina, budova v úvodu), takéDeváté srdcea trošku iMorgianu. Interiéry pakTajemství hradu v Karpatech. Fantasknost mi připomíná snímky jakoNěco z AlenkyneboValerie a týden divů. Takže suma sumarum, docela “haluz”. Celkově se jedná, jak už tu ostatně poznamenali přede mnou jiní, o divácky poměrně náročný snímek. Ať už se bavíme o atmosféře, dějové lince či celkovém provedení. Vlastně jsem docela překvapený z počtu vjemů, které nám jsou nabízeny. Především ty vizuální: detailní záběry na tváře postav, pestrobarevné průvody, ženská těla… Musím také ocenit, jak se mění jednotlivá prostředí. Nejdříve jsme v záhadném sanatoriu, pak na přelidněném náměstí, v džungli etc. Film je díky tomu více v pohybu. V rámci tohoto snímku mi ani nevadil velký počet postav. Autoři též vsadili na oblíbené téma snů, na jejich propletenost, záhadnost a propojenost s reálným světem (že by inspirace Freudovými myšlenkami?). Na závěr tedy shrnuji, že se jedná o jednoznačně kvalitní snímek, nicméně zdaleka ne pro každého.

Schulz byl zcela mimořádným mistrem slova (kterého přídomek "polský Kafka" myslím prodává pod cenou) a pokus převést něco z jeho povídkového díla na filmové plátno mi od režiséra bez "lvího spáru génia" připadá jako projev nemírných ambicí. Hasovo "Sanatorium Na věčnosti" není primitivní vulgarizací jako Brabcova "Kytice", ale poměříme-li ho předlohou, vyznívá lacině a nadbytečně. I přesto, že se s ním tvůrce lopotil pět let, že jeho výprava a kamera uchvacují a že jeho vliv dosáhl až za Lamanšský průliv, jak o tom svědčí tvorba bratří Quayů.

první scény zajímavé, pak jde divnost na plný pecky a drží se tak až do konce - to není způsob jak udržet pozornost diváka dvě hodiny. Po třiceti minutách jsem šel sem a zkoušel najít, jestli má smysl dívat se dál. Zjistil jsem jen to, že to někomu sedne, někomu ne. Do konce filmu jsem přeskakoval a nemůžu film doporučit. Dialogy a monology mi přišly samoúčelně schválně divnofilosofické, sledovat fantasii při návratech do dospívání a postavit na tom celý film je dost slabé a byla to velká nuda. Jediné plus je úžasná odvážná kamera, k dokonalosti vypiplané scény a hudba. Jen to mě občas přimělo zastavit a sledovat chvíli další výjev. Ani konec mi nijak dobrý nepřišel.