Katapult (1983)

Vladimír Páral platil za rebelskýho spisovatele, kterej od šedesátek až po osmdesátky valil docela hustý kacířský romány, přinášející svěděctví o tom, že socialistický člověk je nádoba hříšná a je zmítána neukojeným pohlavním pudem, kterej determinuje všechno jeho konání nad rámec nudné, ubíjející šedi tehdejších desetiletí. Barťák, coby inženýr výpočetky je znuděn stereotypem manželství s Macháčkovou a vřeštícím fakanem, proto si podá seznamovací inzerát a počítačem si nechá vybrat nejvhodnější protějšky, které poté navštěvuje během svých služebek. Pět typově odlišných milenek má na něj zcela odlišné požadavky, kterým Barťák podléhá a snaží se je splnit, je tvárnej jak plastelína. Postupem času se současně odcizuje manželce a jeho pozici zaujímá vlezlej snaživec soused Vlach. Ve finále Barťák lítá jak hadr na holi, nic nestíhá a hlavně ho ta adventůra silně vyčerpává a nebaví. Nakonec zůstává u své rodiny. V osmdesátých letech šlo o nevšední film, téma rozsáhlé nevěry s občasnými erotickými scénami a nahotou bylo velkým magnetem. Dnes už ale poněkud nudí. Podávám tři seznamovací inzeráty a jdu do boje, abych uctil památku krasoně Bartáka.

Příběh o tom, jak měli lidi za socialismu roupy, když neměli existenční problémy. Podívejte se do nabídek realitních kanceláří, kolik dnes stojí byt v takové „králíkárně“, jak tomu pohrdavě říkal Venca Flaška. Tehdy se dal byt získat zadarmo, pokud se člověk nějakému národnímu podniku upsal, že v něm bude deset let pracovat. Nebyla nezaměstnanost, zdravotní péče byla hrazená z veřejného pojištění, nebyly doplatky za léky, do důchodu se chodilo v šedesáti letech, ceny elektřiny, plynu a vody byly oproti dnešku téměř symbolické, ale to všechno snad ani nemá smysl vykládat. Ti, co to pamatují, tak vědí, ti, co to nepamatují, tak tomu nevěří ani si to nedovedou představit. Dvě hvězdičky za film, který je zároveň jakousi typologickou příručkou tehdejších žen, a jedna hvězdička navíc z nostalgie.

Jacku, hoď je do stroje! Únik před rutinou, průnik při koitu a zánik iluze, že ráj je všude a vede k němu každá cesta. Bartoška jako námořník, co má v každém přístavu holku a mořskou nemoc chytá na souši. Zajímavě amorální a výsměšné, škoda, že se soudruzi zalekli toho drsnějšího konce předlohy. Bářiných lajdáků se nebáli..

Filmy o mužích ve středním věku, jak si milenku naleznou známe a viděli jsme jich kvanta. Kdo však může říct, že zvládne milenek pět a k tomu vcelku fajn manželku? Inu, nikdo, ani Jacek to nezvládl a nejspíš se nám zbláznil. Příjemné panelákové story, kouknul jsem na to kvůli zesnulému Bartoškovi. Byl to fakt kaňour :-)

Manželství - povinnostJméno Vladimíra Parála mi bylo jako mladšímu ročníku v podstatě neznamé, až do loňského maturitního ročníku na střední škole, kdy mě při školních hodinách, hodně zaujalo, jaké témata si Páral ve svých nejlepších letech vybíral, a jak dokázal pojmenovat hodnotově chudý život v socialismu bez možnosti ambiciozních lidí  studovat a vycestovat , kdy se vše stává stereotypem bez kterého není úniku,  veškeré zásady víceméně smršťují na vlastní bydlení, neustále se řeší jídlo zájem se redukuje na sex a nevěru, až  dochází k totální citové otupělosti. Dokonce jsem si jako první člověk na celé škole do svého maturitního seznamu vybral Soukromou vichřici, která mi právě pozoruhodná svým neustálým obměnováním pořád stejných situacích v týdenním cyklů hrdinů, které se únavně opakují a variují stále více zrychleným únavným způsobem.  Románovou předlohu Katapultu jsem nečetl, ale zdá se, že funguje na úplně stejném principu. I zde se některé situace bezmězně opakují (večerní small talk se sousedem o větru, sledování televize.) No jo.:o  Jenže, jak může být vypisování stále stejných situací za určitých okolností  zajímavým psychologickým materiálem (a nebyl bych vlastně proti něčem dalším z Páralovy černé petralogie sáhnout.:o), tak v retro filmu se může stát občas stát hůře záživnou a strávitelnou stereotypní nudou.:o  I ten Bartoška (ku připomenutí jeho památky jsem si film především pustil)  mi nepřišel ještě tak výrazný.  Musím ale uznat, že Jirešova sem tam čas od času  dokáže pozoruhodně nastolit sterilní atmosféru, třeba u pohledu na dlouhou řadu panelákových balkónů a svítíích o či  prostřihů na večery u televize prokládané sepisováním inzerátů na psacím stroji. Napadité bylo také vypsání jízdních řadů rovnou v podobě titulků na obrazovce. Vypíchnout také musím využití tehdejších dobových šlágrů Neckáře a Gotta. S přibývajícmi minutami se snímek dokáže víceméně gradovat a zrychleněji přepínat mezi situacemi. Ono se není čemu divit, že se z toho pan Jošt časem skoro zbláznil.:o S vědomím, že místo původního tragického závěru, kdy je Jošt katapultován v kuličce letadla, nabízí film idealističtější konec, jsem se zakončení malinko děsil.:o A ano, místní konec je sice uhlázenější, přesto závěrečné stolování se sousedem, snová sekvence destruktivního pádu a následné probuzení do dalšího dne skýtá určitou dobrou ironii.  Hodně jsem se rozhodoval v hodnocení a na konec (opravdu těsně) zvolím lepší variantu.