Útěky domů (1980)

V roku 1980 mal Tomáš Holý dvanásť rokov a v Československu bol už známou a obľúbenou hereckou hviezdou. No a práve v tomto roku, na vrchole slávy a popularity, ukončil svoju dobre rozbehnutú aktívnu hereckú kariéru. Objavil sa vtedy v štyroch filmoch. Jedným z nich bol titul "Úteky domov", ktorý natočil režisér Jaromil Jireš. Je to psychologická vzťahová dráma, v ktorej Tomáš Holý stvárnil postavu desať ročného chlapca, ktorý sa náhodou dozvedel, že je adoptovaný. To ním emocionálne otriaslo. Rozhodne sa, že vyhľadá svoju biologickú matku. Túto úlohu zvládol ako vždy výborne. Je veľká škoda, že potom už skončil s herectvom. Mal vskutku výnimočný všestranný herecký talent. ***

Jireš byl podle mě jedním z filmařů, kteří svého uměleckého vrcholu dosáhli v 60. letech (vynikajícíŽert, zajímaváValerie a týden divů), a nikdy později se k tomu už nepřiblížili (podobně jako třeba Jaroslav Papoušek). Nepříliš známý snímek Útěky domů to jen potvrzuje, a kromě obsazení populárními dobovými tvářemi nemá moc co jiného nabídnout, Fialův scénář (podepsán pod dalším nevýrazným dramatemSmích se lepí na paty, které mě podobným způsobem nebavilo) rozvíjí několik fádních motivů a jako celek to moc nefunguje a většina z toho tak nějak vyšumí do ztracena a zůstane nedořečena, včetně nejednoznačného závěru, který mě po těch 84 minutách příšerné nudy jen otrávil. V případě některých filmů je škoda, že je v telce nereprízují častěji, ale zrovna zde se tomu ani moc nedivím, a podruhé bych si ten ztracený čas ušetřil.

Za celou svou kariéru hrál Tomáš Holý jen ve 4 dramatech z nichž jedno je Anna proletářka. Tedy vidět jej jinde než v komedii je vlastně docela unikátní. Přesto svým hereckým projevem každý film okořenil a přidal mu hodnotu. Útěky domů jsou dramatem o rodině, jakých se točilo v 70. a hlavně 80. letech dost. Nacházíme se vlastně v aktuální situaci, protože v současnosti se rodí dětí stále méně a tak možná adopce přijde na přetřes mnohem častěji pro ty, kteří si nechtějí procházet porodem či absolvovat 9 měsíců omezení. Půjde nejspíš o takové, kteří se budou chtít i při dětech zaměřit na kariéru. A právě to se týká i Marie. Asi se dá pochopit, že při inteligenci Honzy když zaslechne noční hádku, začne hledat biologickou rodinu. Každý chce znát své kořeny. Já si svou dceru de facto také adoptoval a možná jednou bude chtít znát skutečného otce.

Pozor spoilery! Film mě napoprvé rozbrečel tak, že jsem si řekla, jednou stačilo, a nevrátím se k němu (a přesto jsem to ještě dvakrát udělala). Asi i fakt, že je Tomáš Holý pro mě ztělesněním radosti a ztřeštěnosti, a v kombinaci s brzkým odchodem dětského herce, mě Honzíkovy smutné pohledy a chování sobecké matky v podání Jany Brejchové trápily. Konec filmu mi přijde značně rozporuplný a vzhledem k tomu, že mě, samozřejmě i díky jímavé hudbě, i napotřetí rozbrečel, možná úplně nesouhlasím s tím, že dle dojmu jiných uživatelů vše dobře dopadlo. Honzík v podání Holého se na konci filmu tváří tak nějak zvláštně a nešťastně, až z toho srdce bolí. Stejně tak závěr filmu je v jedné chvíli pro mě nečitelný (Co tím osamoceným záběrem na sekyru ve špalku a současně probíhajícím zvukem sekání chtěli říct? A proč ti rodiče byli tak zničení? Kluk byl přeci s nimi. Snad představa toho, co by se mohlo stát? Jaké by to bylo bez něj? Asi moc přemýšlím.). Je zkrátka obrovská odpovědnost mít dítě a každý rodič by si měl dát velký pozor na to, jak se k němu chová, i na to, co říká, protože ranit lze i slovy. Dětská duše je křehká a vše si pamatuje. A může se klidně stát, že takové rodiče buď opustí, nebo se jeho vztah k nim navždycky změní. A je lhostejné, zda se jedná o dítě adoptované nebo vlastní.

Další z řady „psychologických studií“, ve které je matce milejší všechno možné než její dítě. Ta hysterická kráva si myslí, bez její „práce“ by spadl svět. I přes skvělé herecké obsazení jsem se nudil a moc mne to nebavilo. Tohle prostě není pro mne. Těch dvacet dávám jen protože jsem ukecal sám sebe. Nulu by si tento film přece jen nezasloužil.