Neúplné zatmění (1982)

Křehký příběh o ztrátě životních jistot, o pocitech dříve nepoznaných a neznámých, o hledání pomyslného světla na konci tunelu i o cestě, která vede k vlastnímu sebepřijetí. Jirešův film má v soudobém kontextu nezpochybnitelný význam, už proto, že jeho protagonisté jsou tzv. lidé na okraji společnosti, stigmatizovaní, přehlížení, odsunutí až kamsi za horizont spokojeného života. Daniela Fischerová, tehdy již špičková scénáristka, se ovšem neuchyluje k prázdnému sentimentu či sebelítosti, její Marta je dívka s velkým citovým prožitkem a smyslem pro čisté, jasné slovo. Svůj úděl nese těžce, ale věcně. V tom jí je silnou oporou poněkud výstřední psychoterapeut (výborný Oldřich Navrátil), zemitý člověk stojící pevnýma nohama na zemi. Nejednoznačné, ale rozhodně ne schematické jsou postavy přísné vychovatelky (Bohdanová), unavené ženské, která si v sobě nese břímě nemalé odpovědnosti, a matky (Březinová), jejíž otupělost a osobní nezúčastněnost představuje jakýsi obranný val před náhle se zjevivším traumatem. Tento nonkonformní film by si bezesporu zasloužil hlubší reflexi (ne)jen ve vztahu k dobovému milieu, ale i s přesahem do současnosti. Neotáčet se k lidem s handicapem zády, ale jít jim naproti. Jakkoli.

Film se rozbíhal dost těžkopádně a nezáživně, postupně to ale začalo dostávat zajímavější tvář. Své poslání ale asi splnil, aby si člověk uvědomil, čím musí procházet lidé (nejen děti), když ztratí zrak. I když i tak to asi záleží především na empatii každého, přičemž vůbec nejde jen o obyčejný soucit.  Ovšem zápletka s psychologem mi přišla až příliš uměle vykonstruovaná a chtěná, stejně jako téměř zázračně znovunalezené sebevědomí hlavní hrdinky. Ale i tak jde o vcelku sympatický a potřebný počin.

Snímek ne nepodobný Svobodovu filmuDívka s mušlí. Obě slečny se musí popasovat s novou zkušeností, ta v recenzovaném filmu se získanou slepotou po, sestrou zaviněném, pádu z kolotoče.Lucie Pátíkováje hezká holka a roli osleplé hraje naprosto bravůrně, asi i proto že byla pro roli vybavena oslepujícími čočkami. Slepou vychovatelkou je nucena skákat ze švédské bedny, chodit po chodbách jen za odrazu zvukulouskání prsty, nejvíc ale sledujeme pohled do vlastního nitra a vzpomínání na chvíle kdy bylo všechno v pořádku. V době kdy snímek vznikal bylavlna mládežnických filmů velmi silná a tento je jeden z nejlepšícha i dnes má divákovi mnohé co říct! Zasloužený plný počet!

Mám pocit, že skoro nikdo jiný než Jireš tyhle témata vážných, nevyléčitelných nemocí či postižení točit nemůže, protože v tom na rozdíl od všech ostatních dokáže rozehrát tolik dalších témat, že se to stěžejní téma pomalu stává až druhořadým. Navíc je to opravdu psychologické, plné geniálních filmařských nápadů (už třeba jen tím nápaditým zobrazováním jejího nového vnímání světa), přirozeně silných scén s minimem jakéhokoli vydírání, ke kterému by se celý film mohl naprosto jednoduše upnout a zajímavých témat je tu skutečně spousta, třeba o jiném vnímání světa i při fungování všech pěti smyslů nebo taky o tom, že je každý člověk jiný a každý jinak uvažuje, ale máme tu i touhu po svobodě, rebelování proti přehnaně přísné ošetřovatelce (které nemůže nepřipomenout ošetřovatelku z Přeletu nad kukaččím hnízdem, ale na rozdíl od Formanovy klasiky to není ani chvíli žádný cílený kalkul), touhu po tom, aby svět člověku porozuměl, ale taky touhu po pomstě za zničení života, která ale vede k překvapivému odpuštění a smíření se současnou životní situací. A to celé trvá 77 minut a nestačím se divit, že toho tolik stihl Jireš do takové stopáže dostatečně a nosně vecpat. Navíc tady mi snad poprvé plně sedl i jeho osobitý styl, který jsem párkrát překousl už i jinde, ale nikdy jsem se s ním "nesmířil" tolik, jako tady. Navíc to má naprosto úžasný plakát. Bych dal klidně i plný počet, ale to by v budově internátní školy pro zrakově postižené neměli mít volně přístupný balkón s chybějícím plotem, který je dokonce v nejvyšším patře (!!! - ale možná to byla skrytá satira na stav takových komunistických ústavů, jenže i tak to svojí nelogičností bije až moc do očí, zvlášť, když ten balkón za poměrně dlouhou dobu nikdo neopraví) a závěr by taky musel mít povedenější, protože jsem neustále čekal, že se konečně pomstí svojí sestře (která je asi jednou z nejzápornějších postav všech československých filmů), ale místo toho to uspěchaně došlo k určitému smíření s "novým životem" a přitom tomu smíření nebylo věnováno hlubší propracování. Ale jinak skvělý film a neskutečně příjemné překvapení. Silné 4*

Jeden z hodně zdařilých Jaromila Jireše nás zavede do ústavu pro zrakem postižené děti a do nitra dospívající dívky Marty. Ve své hloubce dost depresivní a Jirešem citlivě podaný příběh se naštěstí jakousi pomyselnou cestou ke světlu odlehčuje příchodem mladého psychologa v podání úžasného Oldřicha Navrátila, jehož dialogy s postiženou holčičkou nešetří originální motivací. Vlastně o tom tenhle snímek s příznačným názvem Neúplné(!) zatmění je - být znovu přiveden ke světlu poznáním a objevením vlastního já. V zásadě bych i souhlasil s podanou filozofií, nač mi je mít v hlavě odpověď na otázku, jak se jmenuje nejvyšší hora v Austrálii, když neumím najít odpověď na otázku, jak se cítím. Takže moje pocity z filmu: smutek, úzkost, chvilková deprese, očekávání, během scén s přísnou pečovatelkou s drsnými metodami (v podání Blanky Bohdanové) docela nervová tíseň, ale s příchodem pana Navrátila také úsměv, v jedném momentu přímo výtlem. ;-) Celkově od počátku velké zaujetí, pocit zásahu ze silného tématu a poutavého zpracování, a v závěru trochu lítost z tak náhlého konce. Zatímco u některých filmů nabývám pocity přílišné rozvláčnosti napříč dlouhou stopáží, myslím, že zde naopak tak skvělé rozehrána zajímavá témata mohla pokračovat po necelých 80ti minutách klidně ještě nějaký čas dál...85% (Československá filmová výzva)