Fantom ráje (1974)

Film je dle mého primárně satirou showbyznysu a amerického hudebního průmyslu 70. let, a inspiruje se z literárních děl jako je Fantom opery, Faust a Portrét Doriana Graye. Příběh sleduje Winslowa Leacha (William Finley), talentovaného, ale naivního hudebního skladatele, který píše kantátu inspirovanou Faustem. Jeho práci ukradne hudební magnát Swan (Paul Williams), který vlastní  hudební impérium Death Records. Swan Winslowa oklame, podstrčí mu drogy a nechá jej zatknout a poslat do vězení a Winslow tam přijde o hlas. Po útěku z vězení se Winslow vrací jako znetvořený Fantom nosící jakousí hmyzí helmu, a terorizuje Swanovo divadlo Paradise, aby se pomstil. Je zde též mladá zpěvačka Phoenix (Jessica Harper), do které je Winslow zamilovaný, ale Swan se z ní snaží udělat hvězdu ve své nové rockové opeře. Swan uzavřel faustovskou dohodu s ďáblem, která mu zajišťuje věčné mládí a moc, místo něj stárne nějaký obraz (inspirace Dorianem Grayem). Film končí smrtí Swana i Winslowa, ale Phoenix je zachráněna. Film kritizuje komercializaci hudby a manipulativní praktiky producentů. Swan představuje bezohledného magnáta, a jeho smlouva s ďáblem zrcadlí klasický příběh o prodeji duše za slávu nebo moc. Film má též extravagantní estetiku, hýří psychedelickými barvami, divadelními kostýmy a surrealistickými scénami. Hudbu složil Paul Williams (hrající Swana)

De Palma servíruje rozjetý rockový muzikál rýpající do hudebního průmyslu - vážně, je tam všechno, vychcaný producent ala Phil Spector, hledač talentů, přijímací pohovory končící testem adeptek na pohovce, smlouvy ze kterých se nelze vyvázat, ambiciózní zpěvačka, která kvůli popularitě skončí jako vyšňupaná vyhořelá troska. Muzikál má, jak se ostatně dalo čekat, pestrou výtvarnou stránku a nechybí divoké jízdy kamerou a půlení obrazu a vůbec to nepůsobí jako film pro pamětníky. Příjemné překvapení.

Už jsem jednou psal, že De Palma uměl klasiky i naprosté průsery a tady to zkombinoval v jednom filmu takovým způsobem, že dokážu pochopit odpady i čtyřhvězdičkové hodnocení. Fantom opery splácaný s Faustem, hozený mírně i do hororu (pár vražd, ďábel). Na jedné straně výborné scény (Fantom v bouři na střeše, stylové koncerty), na druhé příšerně nezvládnuté (psychedelické finále). Celá maska Fantoma vypadá jak hračkový Darth Vader. Na jedné straně dementní příběh prznící klasiku, na druhé k satira na hudební šoubyznys s všemocnými producenty a diváky milujícími násilí. Zkrátka vyfetovaný, zetkový trash, který je kupodivu celkem zábavný a trefný. Ty 3* jsou hlavně za muziku, ony sedmdesátkové filmy z 99% neobsahují dobovou hudbu. Ale De Palma se toho nebál a tak jednotlivé postavy zobrazují víceméně co tehdy frčelo - Bay City Rollers, Rubettes, Suzi Quatro, Gary Glitter, Kiss... hrdina před proměnou mě za pianem přišel jako Gilbert O´Sullivan. Na jedno shlédnutí dobré, příště by to asi bylo mnohem méně. Hudební/muzikál roku 1974.

Winslow Leach byl singer-songwriterem dokud ho neobjevil zlotřilý producent Swan, který ukradl jeho Faustovskou rock-operu, jeho lásku, jeho hlas i jeho duši. Jak už u těhle hudebních producentů bývá - Swan je nejen záporáckým satanášem, ale i postavou Weinstienovského stylu. No a doplatí na to i ubohá zpěvačka Pheonix. Podpisy smluv krví, kvalitní hudba, hudební společnost Death Records a mnoho dalších věcí složí tyhle originální puzzle. Teatrální herectví included. A navíc je to zábava. Leachovo znetvoření a smůla je srovnatelná jen s Tromským Toxickým Avengerem. Pro mě jakožto fanouška šílených 70s muzikálů s zářivými oblečky a extravagantními kulisami (Tommy, Sgt Pepper, The Wiz) je to "match made in heaven". Takže díky panovi Palmně, za tento šílený flick a doufám, že mě nikdo nezacpe pusu toaletním zvonem.

De Palma nakrútil látku, ktorá k nemu akosi nesedí, ale nejakým zvláštnym spôsobom sa mu ten všetok zmätok podarilo ukočírovať. Skombinoval Fausta a Fantóma opery a do dvoch hlavných úloh obsadil hercov, ktorí sú úplne mimo môjho chápania. Ale aj to patrí k trashovému kúzlu tohto filmu. Bohužiaľ takmer až neznášam Rocky Horror Picture Show a glam rock je pre mňa utrpením, takže výsledné hodnotenie je v skutočnosti skôr veľkou poctou De Palmovým schopnostiam.