Už zase skáču přes kaluže (1970)

Vyjímečný film díky skvělému tandemu Procházka - Hofman - Kachyňa. Četl jsem původní román a přišel mi takový těžkopádný a vlastně nudný. Jazyk, kterým příběh vypráví Kachyňa a spol, je srozumitelnější a pochopitelný i pro dětské publikum. Jako dítě jsem to miloval a jako dospělý jsem se na to teď bál podívat, aby mě "nezemřel dětský sen" o utrpení a naději. Ale díky skvělé režii se to nestalo - pomáhá tomu i casting v čele s Vladimírem Dlouhým, nejlepším hercem své generace - a samozřejmě i skvělá Zdena Hardbolcová.

Už zase skáču přes kaluže aneb Hřejivé trampoty mrzáčka Adama aneb Trio Kachyňa, Ilík, Dlouhý ukazují co všechno umí. A je to vskutku radost sledovat. Nejen díky opravdu mistrovské kameře Josefa Ilíka pod čitelným vedením Karla Kachyni ale také díky scénáři, který popisuje Adamův poměrně vážný příběh s opravdu dětskou lehkostí a který Procházka zaplnil řadou sympatických a zapamatovatelných figurek. Ať už mluvíme o Adamových rodičích, mladé zdravotní sestře, bábě léčitelce, Ambrožovi nebo mladém kováři, všichni do jednoho svou úlohu ve filmu plní na výbornou. Do toho Liškova úžasná hudba (i když je jí na mě ve filmu možná opravdu trochu moc), zkrátka to celé funguje moc hezky. Ne stoprocentně. Ale hezky a hlavně moc hřejivě.

Úspěšný pokus o zobrazení ideje "zatvrzelosti lidského ducha", zde ovšem v tom nejlepší, smyslu. Kachyňa používá své typické "poetické prostřihy" (husy, vojenské ceremonie, atp.), které by u jiných režisérů mohly působit neúnosně, až kýčovitě, Liškova březkná hudba je mi naobtíž, zato si stále více vážím Procházkových scénářů. Vladimír Dlouhý je tu zcela nazastupitelný, nedovedu si nikoho (živého či filmového) představit v jeho roli. A na této ose: Kachyňa - Dlouhý, je také celý film postaven, tj. co se týká vedení dětských rolí, nemá Kachyňa v českých filmech konkurenci.

Vím, je to brzy, ale chtěl jsem, aby to děti viděly... Dřív, než je převálcuje svět stupidních Marvelovek a ideologických masáží, Zatím se nevzpíraly. A překvapivě se nenudily. Do hlavy si tak poZlatých úhoříchuložily další silný příběh, poetiku snoubící obraz s emocí, pastvu pro ducha. Ordinuju jim to jako preventivní léčbu, protože jediný lék proti blbosti je vzdělání a šmíra se pozná jen v kontrastu s kvalitou. Kachyňa je pro mne oscarový režisér, velikán, jakých už není. A já svým dětem dozajista komplikuji život, protože život je mnohem snazší když nevíte a neznáte... Tak jako v jiných Kachyňových dílech (a jejich knižních předlohách), i zde nalézám lidskou velikost a sílu ukrytou v odvaze žít navzdory prohrám, či lidskou lásku ukrytou ve vztahu rodičů a dětí. Je ovšem nutné si přiznat, že podexponovaná kamera dílu ubližuje a snové pasáže s říznou pochodovou hudbou se okoukají a nakonec unavují. V zásadě je i v tomto Kachyňovo dílo pravým opakem současnosti. Technicky a formálně pokulhává, obsahově je naopak brilantní.

Malebný príbeh detstva neposedného ale húževnatého Adama, syna cvičiteľa koní, rámcovaný obdobím Rakúsko-Uhorska a narušený "tureckou" chorobou. Produkcii sa podarilo vytvoriť ľahučkú atmosféru bez veľkých drám (napriek tomu, že dramatické udalosti sa tu vyskytnú) a podať svet detskými očami, kde najdôležitejšie je vyskočiť na horný trám ohrady a láskyplná starostlivosť dobráckeho otca a prísnej mamy. Stará sa o to vojenská dychová hudba pripomínajúca Jakubiskovu kolotočovú atmosféru, ktorá aj fyzicky vstupuje do obrazu a hra s farbami kukátka, cez ktoré Adam často pozoruje svet okolo seba. Vynikajúce herecké výkony vrátane debutujúceho Vladimíra Dlouhého v hlavnej úlohe, to len podčiarkujú.