Ucho (1970)

Poprvé jsem viděl v roce 2009 a dal filmu 100%, protože to pro mě byla bomba ve všech směrech. Když jsem ale film zhlédl opakovaně 24.5.26, ta síla z něho už do mě tak silně nepronikla. Možná tím, že už jsem starší a taky doba se posunula. Ne že by už film nestál za zhlédnutí, ale už to je tak na 80-85%.

Jeden z nejlepších českých filmů. Ještě, že ho komunisté strčili do trezoru a nespálili jako pan náměstek analýzu cihelen. Realita komunistických poválečných čistek a všeobecného strachu. Katarze jedné noci, v níž se prolíná otevřená manželská krize se sounáležitostí a vzájemnou starostí, podpořená Hitchcockovsky vzrůstajícím napětím. Dokonalý purismus a strohost, střídání domácí ne bezdůvodné paranoii a večírku naplněného šeptandou. A nad tím herecký koncert ústřední dvojice, která by rozhodně aspirovala na Oscary, kdyby film vznikl v Americe. Celek doplňují skvostné hlášky: “Ono už je zase 17. července? Každej rok je 17. července.” “Já si někdy řikám, copak tomuhle rozumím? No, přece nerozumím. Ale co revoluce, počká? Takhle bysme imperialismu moc nezatopili. Tak rozhodnu. A vidím, že jsem rozhodl dobře.”

Za komunistů bylo skvěle, myslí si jeden ze tří českých důchodců či boomerů. Bylo tak skvěle, že se mohly točit filmy kritické k nechvalně proslulým počátkům režimu v 50. letech. Ale pak mohl takový snímek skončit na dlouhá léta v trezoru. Takže to vlastně stálo celou dobu za hovno. V tomto filmu tvoří ústřední dvojici manželé Ludvík a Anna, kteří patřili k tehdejší komunistické smetánce. Ludvík je náměstkem ministra, zatímco Anna je alkoholička, a podle všeho také bývala pěkná děvka. Manželé se vrátí domů po pořádném komunistickém večírku a nemohou se dostat přes branku ani přes dveře dovnitř. Když se jim to povede, tak zjistí, že bylo odemčeno a všimnou si chlápků na jejich zahradě. Nefunguje elektřina ani telefon. Anna si stěžuje na Ludvíka, že se jí nevěnuje, že mohl mít počestnou ženu, a že si nepamatuje, že mají dneska – 17. července – 10. výročí svatby. Ludvík je však očividně ve stresu, protože se dozvídá, že ministr a další pohlaváři byli zatčeni a souviselo to nějak s evidencí cihelen. Vracejí se mu vzpomínky na tu bizarní komunistickou veselku, na tajné rozhovory s kolegy a na nabubřelého sovětského generála. Oba popíjejí, kouří jednu za druhou, baví se o manželství/práci, a jejich noční neklid naruší banda pěti kolegů, kteří se po cestě domů z večírku staví na trochu jídla a chlastu. Nenapsal jsem ovšem to hlavní – celou dobu je poslouchá neznámé „Ucho“, což je zřejmě štěnice, kterou jim do domu nainstalovala StB, aby měla přehled o tom, co si straničtí funkcionáři říkají v soukromí. Dost děsivá představa. A ta Ucha jsou rozmístěná po celém baráku. Paranoia obou manželů se stupňuje, zoufalství se střídá s hněvem, a noc pomalu přechází v ráno. Ráno zavolá Ludvíkovi někdo z vlády a dozví se dost nečekanou zprávu…Tohle je tedy zhruba intelektuální film Ucho. Trochu groteskní, trochu cynický, hodně úzkostlivý a velmi dobře zahraný. Nelze v něm přehlédnout také prvky Hitchcockových hororů. V 50. letech si nemohl být nikdo ničím jistý, protože na vše dohlíželi sovětští komunisti a kdo se znelíbil v Kremlu, toho čekal vykonstruovaný proces. Komunisti se žrali mezi sebou a režim se s tím nedokázal pořádně vyrovnat až do svého pádu. Díky za tyto trezorové filmy, patří k tomu nejlepšímu, co u nás za socialismu vzniklo.

To ze je clovek paranoidni jeste neznamena ze po nem nejdou. Hezka rekonstrukce vecera na zaklade...strachu. Znepokojive. Nakonec ani nevime kdo vsechno je vlastne dobrak a kdo svine a kdo jeste vetsi svine. Co me sokovalo bylo jak spolu mluvili bohdalova s brzobohatym. To bylo skoro az soucasny. Ty herecky vykony mi neprisly vzdycky uplne presny ale to muze byt dano i tou dobou. Rozhodne ale nebyli spatny naopak. K lepsimu hodnoceni mi schazelo nevim snad nejaka vetsi katarze nebo znepokojeni. Tezko popsat. Kazdopadne krasna sonda do duse zvracene strany a statu kdy si clovek nemuze byt jistej jestli ho za jeho (nebo i nekoho jinyho) ciny zavrou popravej nebo nedejboze povysej. A co je vlastne horsi.

Malá studie atmosféry strachu.1)  Výborně zpracovaný všudypřítomný strach z nepredikovatelné reakce vládní moci se mísí s výstižným popisem maloměstské mentality paničky, která sice na konci filmu mravně vyroste, ale stejně se této doplňkové pachuti divák nezbaví._____ 2)  Děj se odehrává v horké červencové noci roku 1952 (pravděpodobně), ale nadčasovost výpovědi je zřejmá a film má co říci i dnes. Je pravda, že mě už tolik neoslovuje jako před léty._____ 3)  Všechno ve filmu je výborné - děj, řemeslo, herci._____ 4)  40letý scenárista Jan Procházka a 45letý spoluscenárista a režisér Karel Kachyňa začali na filmu pracovat až po okupaci roku 1968. Byli si vědomi toho, že se jim čas pro svobodnou tvorbu krátí a tak urychleně napsali scénář a film natočili, dokud to ještě šlo. Ovšem premiéry se snímek dočkal až v roce 1990._____ 5)  Skvělí 37letý Radoslav Brzobohatý (náměstek ministra Ludvík) a 38letá Jiřina Bohdalová (Ludvíkova žena Anna), tehdy spolubydlící partneři i v osobním životě, se v následujícím roce i vzali._____ 6)  Věk protagonistů uvádím k roku natáčení, tj. 1969._____ 7)  Ve své době působil film svou otevřeností jako bomba. Není divu, že se ještě na konci roku 1969 film dočkal svého zákazu a svou premiéru měl až 1. ledna 1990. Pro posun morálních norem výchovy mládeže je příznačné, že tehdy byl film mládeži nepřístupný, zatímco v obnovené premiéře roku 2022 už byl přístupný bez omezení.