Vysoká zeď (1964)

RežisérKarel Kachyňav dráme z roku 1964 prináša pohľad na citový vývoj jedenásťročnej Jitky (Radka Dulíková). Tá dochádza za neznámym mladým mužom (Vít Olmer), ktorý je po dopravnej nehode odkázaný na invalidný vozík. Postupne sa o sebe dozvedajú viac a Jitka zisťuje, že po prvýkrát cíti niečo, čo pripomína lásku. Kachyňova snímka je preto predovšetkým sondou do dievčenskej duše, ktorá sa musí vysporiadať s otázkami a prekážkami, ktorým ešte úplne nerozumie ("Mozek nebolí." -"Mozek bolí ze všeho nejvíc. Ale to ty ještě nevíš."). Útek na stenu, predstavujúcu deliacu čiaru medzi Jitkiným svetom a svetom mladého muža, je zároveň útekom dievčaťa od problémov s matkou (Helena Kružíková) či domovníkom (Václav Lohniský). Film rozdielnosť týchto svetov zároveň reflektuje priamo fyzickou stenou - zatiaľ čo na Jitkinej strane je sivá a ošarpaná, na strane mladého muža je biela a upravená. Práve tento pokoj a harmónia bielej a upravenej steny sú niečím, čo Jitku láka vracať sa späť. Kachyňova snímka takýmto spôsobom takisto veľmi dobre pracuje s vizuálnou poetickosťou. Tá je okrem steny výrazná napríklad aj v scéne, keď sa Jitka prezlečie za Snehulienku. So závojom, pripomínajúc Pannu Máriu, zosobňuje panenskosť, nevinnosť a čistotu. Hoci v tejto scéne to vďaka kostýmu vyznieva najviac, Radka Dulíková je taká vlastne naprieč celým filmom, pričom svojím hereckým výkonom si ho dokáže "ukradnúť" pre seba.Vysoká zeďpreto do veľkej miery stojí práve na nej, zanechávajúc pozitívny dojem. Okrem veľmi dobrej hlavnej protagonistky možno na snímke oceniť jej už spomenutú poetickosť, miestami kameru a zaujímavú pražskú výpravu. A v neposlednom rade si pochvalu zaslúži aj vynikajúci plagát k filmu, vizuálne znázorňujúci hranicu - onú stenu - medzi svetom Jitky a svetom mladého muža.

Dřív se uměli točit filmy, kde byla člověku ta atmosféra nějak blíž. Tady je to léto, teplé dny a pak déšť a bouřka zrovna hmatatelná. Malá holka má kromě dětského světa jeden svůj, je za velkou bílou zdí, kde se setkává s mužem po úraze.„Kolena ne, mozek.“ - „Mozek nebolí.“ - „Mozek bolí ze všeho nejvíc. Ale to ty ještě nevíš.“K tomu ta hudba a přísná maminka, která nemá mnoho času a Kachyňa a to funguje. PRAHA je zde taková milá, letní, veselá a lidská bez cizinců a drahých hospod. Líbil se mi i Lohniský jako domovník. Je to takové dětsky naivní a dospělácky opravdové.

Kachyňova cesta do hlubin duše dospívající dívenky, která zlézá svou první lásku. Pokud si dokážete vzpomenout na onen první  tlak na hrudi, jste tu správně. Pro mě to byla v mých deseti naše krásná táborová vedoucí, jejíž jméno už si nepamatuju, ale tu tvář lemovanou dlouhými plavými vlasy a mandlové oči, nikdy nezapomenu..   Snímek, který vzbudí dávno zasuté vzpomínky, krásný.

"Nejvíc bolí mozek. Ale to ty ještě nevíš." Velmi komorní pojetí o pár hercích a ustálené šabloně odchodů nebo útěků do jiného světa za zdí. Líbilo se mi ono snímání či nasvícení, které oddělovalo oba "světy". Vykreslení obzorů dospívající holky se nejspíš povedlo (což ovšem zdejší dámy asi zhodnotí lépe :-)), ale nějak mi úplně nesedla její představitelka, i když to není její chyba, protože tu poťouchlou holku hrála dobře. Závěr v melancholickém Kachyňově duchu, ale dokázal bych si představit i údernější konce. Jak již zde zmíněno, stále hodnotnější jsou ty záběry Prahy včetně mé oblíbené náplavky. Zajímavostí je i účast Andrey Čunderlíkové, kterou jsem zjistil až ex post, ale opravdu tam je :-). Řekl bych, že by mi sedla do té role víc...

Asi bych nesouhlasil s tím, že Jitka prožívá milostný vztah, jelikož její láska opětovaná není ačkoli ona klasicky žárlí, což se dá pochopit v každém dětském věku. Nicméně dětský svět, nebo chcete-li svět dospívajících, přeci jen vnímá všechno trochu odlišně od dospělých, takže dívka muže nějak donutí, aby se snažil a změnil přístup k rehabilitaci. Jenže to celé ve své malosti připomíná spíše delší epizodku z Bakalářů, byť kvalitně natočených tak, jak to jen Kachyňa uměl.