Kočár do Vídně (1966)

Dost komorní, depresivní až nudný film o tom, jak jede koňský povoz lesem do Vídně. Druhá světová válka končí a hlavní postavě jménem Krista právě oběsili Němci manžela. Ta je pochopitelně pěkně nasraná. Dva rakouští vojáci, kteří utekli z boje, po ní chtějí, aby je na svém žebřiňáku odvezla hustým lesem do Rakouska. Jeden z nich je těžce zraněný a většinu času leží na žebřiňáku. Druhý je zase příliš výřečný a mluví o tom, že jsou to Rakušané a že nejsou žádní nacisté. A také má dost dobré historické znalosti – pamatuje si, co vše se stalo 4. května. Krista je schválně vede špatným směrem, nenápadně se jim snaží odebírat zbraně. Pak je ale odhalena a musí zdrhnout do lesa, kde zůstane sama. Ovšem ne nadlouho, protože jeden svým zraněním podlehnul a druhý mu kope hrob. Krista má konečně šanci jej zabít, ale jaksi v sobě nenajde dost sil, protože si uvědomí, že je to taky jenom člověk, který trpěl válkou, stejně jako ona. Tak jej stihne akorát zmlátit. On k ní však rozhodně žádnou nenávist necítí, a tak mezi nimi vznikne romantické pouto a možná si spolu dokonce užili na slámě. Vypadá to na šťastný konec, ale jak to tak u dobře hodnocených filmů bývá, tak se všechno ještě změní. Film je velice umělecký, naivní vojáček a jeho těžce raněný spolubojovník se chtějí dostat domů, ale musí hlídat Kristu, aby je nezabila, protože si myslí, že zabila svého muže. Ona se pokouší najít skulinku v jejich nepozornosti a oba je bez milosti zmasakrovat sekerou, přichycenou na spodku žebřiňáku. Herecké výkony úžasné, atmosféra tíživá, slov spíše méně než více. Z hlediska filmařského by si tento snímek zasloužil 4*, z hlediska toho, jak mě bavil jenom 2*. Proto dávám kompromisní 3*.

Vynikajúca baladická dráma pomsty mladej ženy, ktorá sa vyvinie nečakaným smerom. Skvelá produkcia monumentálnou symfonickou hudbou perfektne vytvára atmosféru, do ktorej herci výborne vkladajú príbeh skôr mlčaním ako dialógmi, pretože vo verzii bez titulkov sú vlastne aj Nemci nemí. Iva Janžurová a Jaromír Hanzlík úžasne stvárňujú svoje postavy, takže tragickosť príbehu zasiahne snáď každého.

Bez veškerých pochyb nejlepší Kachyňův film a rozhodně i jeden z nejlepších československých filmů vůbec. Minimalistický skvost s nádhernou kamerou a až neuvěřitelně civilně a přesvědčivě hrající (pouze!)  trojicí herců, který strhává ideologickou oponu z válečných a především poválečných událostí a kacířsky si dovolí "nepřítele" představit jako člověka a "přítele" jako zrůdu. I když kacířsky není to správné slovo, tím je realisticky. V závěru při pohledu na sekeru na svém místě mne napadlo, že pomsta ale nakonec byla dokonána... Vás ne? Jeden z mála filmů, kde se nedokážu podívat pohledem těch, kteří dají něco jiného než pět hvězd.

Asi jedna z nejkrutějších věcí nejen ve fikci, ale obecně i v životě je, pokud veškerá snaha přijde vniveč. Kočár do Vídně toto dělá výborně, což hádám ostatní diváci potvrdí. Zároveň bych si však troufl tvrdit, že film zachází mnohem dál a mimo cynicky krutou pointu filmu převrací zavedené role Čechů a Němců, které byly v době vzniku snímku vnímány poněkud reverzně - Němci byli v důsledku konce 2. Světové války zobrazováni ve fikci velmi negativně, bylo skoro nepřípustné. Ostatně jedním z prvků socialistického realismu rozšířeného především v 50. letech je i typizace kladných a záporných postav bez nějakých zbytečných odchylek, obvykle chrabrých sovětských vojáků a němců (s pejorativně mířenou minuskulou) jako zlodějů, hrdlořezů a vrahů. Kočár do Vídně ovšem zobrazuje Češku jako osobu s úmyslem vraždit a rakouského (tímto film trochu popírá mé tvrzení výše vojákovými slovy ze začátku:Ich bin kein reis Deutscher. Bin Österreicher.) vojáka jako nevinného, majetného a hodného chlapce, který se chce jen dostat domů. Byť mu to přejeme, tak zároveň fandíme Češce. Další zajímavý aspekt tohoto československého filmu je, že se zde mluví německy mnohem více než česky - což je pochopitelné, bilinguismus zároveň přidává nové úrovně snímku, neboť obě hlavní postavy - uzavřená Češka a upovídaný Rakušan - si vlastně nerozumí a v případě vojáka jde často o pouhé jeho monology. A ačkoliv si nerozumí a nemohou si o sobě sdělit informace, tak film funguje. Oproti jiným hodnotícím mi stopáž nevadí, jelikož většina scén je přirozeně obhajitelná. Trochu problém mám s náznakem možné milostné scény mezi jistými postavami, nicméně asi jiná doba. Kočár do Vídně je určitě film, který stojí za to vidět.

Nesmírně radikální záležitost, tehdy i dneska. Prakticky bez začátku, namísto úvodní expozice je divák odkázaný na krátký úvodní titulek, takže vůbec nemá ponětí, co ti dva rakouští vojáci mladé paní Janžurové provedli. Její poloha silné ženy s nervy jako provazy má v tom hypnotickém napětí větší sílu než následný přerod do polohysterického zoufalství. U Jaromíra Hanzlíka jako by se potkávala nejistota pramenící z toho, jak byla jeho postava napsaná, s hereckou nezkušeností. To vyzní ještě víc ve chvíli, kdy se z bezvědomí probere zraněný Luděk Munzar, který herecky přesně vystihnul, jak si představuju zlého a nevypočitatelného nepřátelského vojáka ve válce. Závěrečná scéna s partyzány je snad ještě radikálnější než závěr, i když možná trochu zkratkovitá. České "vlastence" musela hodně rozdráždit. Baví mě představa, že by to někdo promítl těm dnešním.