Naděje (1963)

Hrušínský s Hegerovou hrají perfektně role dvou smutných a opuštěných lidí. Vcelku obyčejný, banální snímek ze života se odehrává v depresivním prostředí lomu. Černobílý snímek dodává na beznaději a nepříjemné atmosféře. Do toho alkoholik Lucin s dobráckou duší, která se po alkoholu schovává hodně hluboko. A po lásce lačnící, chápavá a laskavá Magda. Snaží se spolu žít, ale bohužel jim to moc nejde. Konec mě uchlácholil a rozesmutnil zároveň. Do toho všeho ale dokázali scénáristé propustit i pár legrácek a legendárních hlášek jako třeba: „To Edison nemohl vědět, že když vymyslí žárovku, že se bude dělat i v noci."

Extrémně depresivní záležitost odehrávající se v extrémně nehezkém prostředí průmyslového podniku, kde člověk skoro až musí sklony k alkoholismu chápat. Nevzpomínám si, kdy jsem naposledy v nějakém filmu viděl takhle silně koncentrovanou beznaděj. Hana Hegerová naštěstí dokázala srostlé obočí a chlupy v podpaždí vykompenzovat svým dokonale uvěřitelným hereckým projevem. O Rudolfu Hrušínském nemusí být snad ani řeč. Ten zahraje vždy skvěle jakoukoli roli a role alkoholika v tomto filmu rozhodně nebyla výjimkou. Hodně intenzivní podívaná, kterou jen tak nevytěsníte z paměti. [80 %]

Výborná vzťahová robotnícka psychologická dráma komplikovaného pomeru Magdaleny a Lucina. Problémov v tomto vzťahu je viac než dosť, ale alkoholizmus je asi ten najväčší. Pozadie zložitých životných osudov hlavných hrdinov je zastreté rúškom tajomstva, takže nepoznáme ich motivácie. To však neuberá akútnosti ich aktuálnych problémov. Ťažká lyrická atmosféra československej novej filmovej vlny sa vznáša nad príbehom a vytvára citeľný existenciálny tlak. Okrem vynikajúcej produkcie tu exceluje Rudolf Hrušínský a Hana Hegerová, ktorí stvárňujú komplikované charaktery svojich hrdinov skvele.

"To Edison nemohl vědět, že když vymyslí žárovku, že se bude dělat i v noci." NadějerežiséraKarla Kachyňuz roku 1963 je neutešeným filmom o neutešených existenciách z neutešeného prostredia neutešeného priemyselného závodu. Lucin (Rudolf Hrušínský) je ako-tak fungujúci alkohol a Magdaléna (Hana Hegerová) vyslúžilá prostitútka. Po tom, čo spolu začnú žiť na periférii, čelia neľahkým výzvam. Kachyňova snímka je obstojne natočenou sociálnou drámou - nie prvou ani poslednou svojho druhu - nanajvýš ale priemernej kvality, ktorej najsilnejšou stránkou sú herecké výkony dvojice hlavných protagonistov, predovšetkým potom Rudolfa Hrušínského. Dielo sa usiluje o zachytenie ako špecifickej atmosféry priemyselného závodu, tak psychológie postáv, ktorá je akýmsi zhmotnením surovosti fabriky, vtesnanej do osobnostných čŕt jedincov. Kachyňa nekritizuje ani nemoralizuje. Naopak, spolu s divákom sa stáva obyčajným pozorovateľom skutočnosti - problematických životov ústrednej dvojice. Tento aspekt je potom najvýraznejším a najlepším prvkom filmu, ktorému ale, bohužiaľ, chýba niečo navyše, aby dokázal prekonať hranicu priemernosti.Nadějeale táto priemernosť nijako neubližuje. Ide totiž o drámu dostatočne príbehovo silnú a herecky výraznú (aj keď v nej viac-menej vyniká iba Hrušínský a Hegerová). Mohlo by ísť o dielo ešte údernejšie a možno s o čosi lepším tempom? Samozrejme. Ale aj taký, aký je, nie je Kachyňov počin vôbec zlým. A to je dôležité.

Slavné a právem oceňované inscenace z dob československého socialistického alkoholismu (Ikarův pád, Tažní ptáci a Dobří holubi se vracejí) jsou bezpochyby ódou na zmíněnou problematiku. Geniální Vladimír Menšík prostě exceloval "až na půdu". Tohle ale bylo docela něco jiného. Rovněž geniální Hrušínský si střihnul roli, která byla brilantně syrová a rovněž bez diskuze autentická. Ovšem zde bych si dovolil nesouhlasit s těmi hlasy, které Ignáce upřednostňují. V černobílém hávu šedesátých let je cítit poplatnost době vzniku (což není nic neobvyklého), ale nebojím se říci, že srovnávání Pana Herce Menšíka s Panem Hercem Hrušínským se jaksi míjí smyslem. Oba jsou ve svých existenciálních rolích jako doma a oba, troufnu si říct, poněkud vycházejí i ze svých vlastních zkušeností. Ta věrohodnost tomu jednoznačně nasvědčuje. A jestli ne, tak jsem pitomec. Závěr tohoto vzácného snímku o troskotavších bytostech mi poněkud unikl v tom smyslu, že mi nebylo jasné, zda Lucin odcestoval popíjet o lokál dál, nebo uznal svoji porážku a nastoupil léčbu. V každém případě jsem byl od prvních až do posledních minut pod napětím, jak se bude pijácká kariéra hlavního hrdiny vyvíjet. Vskutku věčné a vděčné téma. Bylo-li by možné hodnotit kvantitativně na škále jedna až deset, udělil bych 90%. V ještě pochmurné atmosféře mých závitů po shlédnutí jsem to dlouze zvažoval a rozhodl se pro čtyři hvězdy. Na plný počet to přece jen nevidím.