Ať žije republika (1965)

Krásny film s poetikou novej slovenskej filmovej vlny, ktorý viac ako dialógmi rozpráva obrazom príbeh detského života na Morave počas vojny pretkaný čriepkami spomienok a fantázií malého Oldřicha. Jeho rivalita s partiou silnejších rovesníkov, surový otec, chápavý sedliak Cyril, lakomý susedia, podlizovanie sa Nemcom aj prevracanie kabátov tvorí kulisu jeho zážitkom. K tomu vynikajúca produkcia a výborné herecké výkony.

Naskakuje mi srovnávání s "Nabarvené ptáče". Plus: většinou (mi) nefunguje dojem ze srovná(vá)ní (zpracování) předlohy a následné filmové interpretace. Tady: oboje obojí super. I Kosinsky, Marhoul / i Kachyňa, Procházka, jejich filmová verze Procházkovy knihy. Ale, tenhle film:  stavím si výš. Téma - naše. Přirozeně. Film - čb přirozeně. Herci naši, bez hvězd, přirozeně. Klučičí pohled, přirozený. A - přes 50 let (přirozeně) starší.

Zdá se, že ve většině rodin na vesnici jsou jedináčkové. Vůbec neodpovídá skutečnosti. Dětí měli třeba šest i více. Bití kluka. „Nebij ho tady venku!“ „Nebij ho tolik. Zabiješ ho a zvřou tě.“ I matka kluka tluče. Kluk dělá vylomeniny, které by si jen tak nedovolil. Procesí. Uctívání „Panny Marie“ = modloslužba. 
Cyril nepřijme nabízenou ruku – malá pomsta, za to že mu kamarád nepůjčil. „Co jsou hvězdy, mami?“ „Oči“ „Čí oči?“ „Pána Boha“ „Copak jich má tolik?“ „Musí vidět všechny lidi.“ Hezká pohádka ale furt tisíckrát pravdivější než co nám tlučou do makovic. A to je poslední pěkná scéna filmu. Pak už následují jen sny bez ladu a skladu. A strašný lynč, a to hned ve dvou různých podobách, na jednu z nejsympatičtějších postav! Nechápu. Pak další menší lynč. Vůbec se nedozvíme, jak to dopadlo s klukovým návratem domu a co na to fotr. Do 90. minuty 4 pentagramy. Teď přemýšlím, jestli vůbec stačí tři. Symblika: 35:20 – Müller – dělá Krista na kříži a směje se u toho; 43:53 – růženec; „Tři tisíce potřetí“ – 33; 50:51 – ukřižování Krista včetně dvou zlodějů s tvářemi místních výtržníků; 1:02:20 – spirála;

Nepráče. Těžký Kachyňův kousek, kde se to spíše podoba Vláčilovi. Náročné na sledování a pojímání snových sekvencí. Umělecké pojetí proč ne (precizní obrazy), ale tady je to na úkor ucelené jazykové řeči. Dlouhá stopáž podpořená táhlým (ne)vyprávěním...zvláštní Kachyňa, kde se promítl duch doby. Závěrečný lynč a chlapcovo putování dědinou...to muselo skončit v trezoru. 63%.

Spletitá mozaika o konci druhé světové války z pohledu malého Olina. Tak by se dal popsat film s optimistickým názvem, avšak pesimistickým příběhem.Karel Kachyňa bezpochyby byl a je jeden z největších našich tvůrců. Jeden z jeho nepříliš známých opusů z 60. let splňuje vše, aby mohl mít přívlastek výborný (skoro až perfektní), je ale možná trochu zbytečně dlouhý, to je vlastně asi jediná výtka, kterou mám. Kamera Jaromíra Šofra je vždy sázka na jistotu. Spolu s režisérem tvoří poutavě výpravné obrazy, které filmu dodávají až majestátní spektáklový výraz. Scénář je skvěle napsaný, možná ale obsahuje až nadmíru metafor (především tedy ke konci), což může vést u některých diváků k menší ztrátě orientace v ději. Snímek je složitý - paralelní dějová výstavba, kterou nabourává spoustu iluzivních obrazů dětské bujné fantazie, již zmíněné metafory - ale i přesto jsem se nesmírně bavil. Kromě těch smutných momentů je zde i spousta veselých, které ve výsledku dělají z pesimistického filmu překrásný snímek, který i to nejchladnější srdce zažehne hřejivou a radostnou sílou.