Tajemství Oberwaldu (1981)

Nepodobat se ničemu a nikomu, to je velká chvála.Královna, revolucionář, slouhové, intrikáni a nohsledi se potkávají v dialogu Jeana Cocteaua s Michelangelem Antonionim. Zachovalá vévodkyně Monica Vitii pod vedením možná ne tak svěžího režiséra zápolí s osobní a potažmo vůdcovskou krizí po smrti milovaného chotě-státníka, jehož buřičský dvojník náhle vypadne z obrazu. U toho se hodně řeší vysoké, nízké a to nejhorší - prostřední, a možná trochu odhaluje romantické ledví druhdy vytříbeně chladného a akademického filmaře. Dojem podtrhuje mahlerovský soundtrack Giorgia Gasliniho.
Antonioniho volba točit na video je obdivuhodná už jen proto, že jde o naprostý nesmysl. Nesoulad nechtěného efektu studiových pohádek ČST blahé paměti a historických reálií je decimující, rušivý, ale naprosto nevídaný. Konverzačka v kulisách několika komnat se dobrovolnou volbou video-hnusu asketicky zbavila posledních pentliček koukavosti; když v jedné ze scén dvojice nepravděpodobných milenců vychází na louku pod hradem, představuje těch několik záběrů skrz listy jírovce doušek pro poutníka táhnoucího se pouští.V očích hlupáků, a těch je dost, mohou vaše zvyky vypadat jako pohrdání.

Citujúc recenziu Tomáša Seidla na booklete LK vydania tohto filmu, "...i sám režisér se před premiérou na festivalu v Benátkách omlouval konzervativní generaci kritiků za sníženou kvalitu obrazu, romantickou povahu příběhu i za 'banalitu barevných experimentů' " ..... a s tým sa dá iba súhlasiť. Začiatok ma vcelku vydesil, pri predstave sledovať niečo pripomínajúce nudné inscenácie STV ktoré sa režisér snaží "osviežiť" farebnými filtrami, experimentami, tóninami, no časom sa z toho (najmä vďaka výkonu Monici Vitti) stala celkom pozerateľná dráma popisujúca vzťah medzi "vrahom a obeťou", ktorý prerastie paradoxne vo fatálnu lásku.... samotné farebné experimentovanie mi až tak nevadilo v exteriérových scénach, v niektorých momentoch možno ešte posilnilo silu romantického obrazu .... námet je proste príliš výrazný na to, aby som dal filmu menej ako 50%, aj napriek miestami nestráviteľnej "televíznosti" a "plochosti"...

Klid pouze zdánlivý, pouze na povrchu milostný románek... Antonioni na plátno bravurně přenáší divadelní hru Jeana Cocteaua. Herecké obsazení je přitom bezchybné a Monica Vitti doslova září. Samozřejmě lze vytýkat filmu divadelnost, stejně jako s odstupem času a se znalostí současných možnosti animace a počítačových triků, ale možná to obojí spolu souvisí. Hra s barevnými světly je přece ryze divadelní prvek a pokus o méně divadelní a "realistické" ztvárnění dramatu by zase zřejmě působil uměle a nevěrohodně. Vždyť celý děj je spíše pohádkou, jakkoli tragickou a rozhodně ne vhodnou pro děti. Mrazí z ní přitom skoro stejně jako z pohádek Hanse Christiana Andersena. Nepochybně proto, že přes všechnu vykonstruovanost je pointa příběhu odrazem neveselé reality, i když oděná do romantické tragičnosti... Mimochodem, pozoruhodná je jistá podobnost s Rivettovými filmy, asi ne úplně náhodná. Zajímavé komentáře: sportovec

Zdejší nízké hodnocení mě zprvu odradilo a tak jsem DVD dlouho přehlížel. Dnes jsem si to pustil a byl jsem více než příjemně překvapen. Komorní atmosféra, avandgardní barvy doplňující atmosféru spolu s klasickou hudbou starých mistrů. Chvílemi napětí, chvílemi mírné mrazení v zádech... V druhé polovině jsem se přistihl, jak nevědomky držím královně a jejímu básníkovi potají palce.... Takhle má vypadat televizní adaptace divadelní hry; krásně poetický herecký výkon s prvky romantismu přecházející nenápadně v neodvratnou tragédii. Tenhle film má vše, o čem si např. taková Královna Alžběta: Zlatý věk může nechat jen zdát.... Má to atmosféru a nezaměnitelné kouzlo své doby.

barevný experiment, kde použití barev je občas samoúčelné,
často školácky popisné, to aby divák věděl, co čím chtěl mistr
říci a zbytečně netápal či dokonce nefantazíroval, jinak
spíš podprůměrná televizní inscenace, kde herci ani
tak nehrají, jako spíš zaujímají pozice a deklamují (papírem
šustící) text...