Její hřích (1939)

Námět by nebyl z nejhorších, ale to zpracování - i na svou dobu příliš prázdné a tahané, mnoho scén bez dialogů, kdy se jen někam jde nebo o něčem přemýšlí = něco mezi zvukovým a němým filmem. Film též značně utrpěl svým happy-endem, který se (prý) v psané předloze nekoná. Kmínková (scénář) nám tak udělala ze zajímavé tragédie pouze a jen další doják z červené knihovny.

Lola byla pitomá, dala přednost floutkovi před panem docentem. Ale on byl docela pitomý celý film, taková červená knihovna šmrncnutá mírným dramatem. Oceňuji tu již dávno zaniklou filmovou cudnost, která velela sex nejen neukazovat, ale ani o něm nemluvit, takže Lola prožije okamžiky strachu kvůli polibku (pro hnidopichy, ano, syfilis se může přenést polibkem). Osobně bych ocenila, kdyby Kmínek neukazoval Djuričovou a hlavně k ní nepřibližoval mikrofon, ať si ta ochechule przní nějaký jiný jazyk a češtinu nechá na pokoji.

Celková naivita předem jasné love story byla pro mne vyvážena noblesním projevem Zity Kabátové, který neztrácí ani na loži v horečkách, chvílemi velmi povedenou dobovou atmosférou, slušnou režií, když opomenu technické nedostatky, slušným drámem a pestrým obsazením. Výstupy Kovaříka či Neumanna jsou povedeným zpestřením. Hudba v hodnocení nepřidá, spíše naopak.

Vzhledem k osobnosti režiséra jsem k tomuhle filmu už předem přistupoval možná až moc negativně, ale moje nepříliš vysoká očekávání se stejně naplnila. Příběh ne úplně špatný, i když za vlasy přitažený, ovšem herci neměli co hrát a hlavně o čem mluvit, dialogy byly zábavné jak noční zprávy (což je škoda zvláště u Zdeňka Štěpánka nebo Františka Smolíka). Ladislav Boháč tentokrát s vizáží padesátníka navíc nezapadal do své tehdejší škatulky šarmantního milovníka. Ve vedlejších rolích pak proběhly i některé hodně otřesné výkony (Jola Djuričová? Kde ta se proboha vzala? Asi nějaká sezónní kabaretní hvězda). Vedlejší dějová linie v baru se odehrávala zcela nezávisle na hlavní ose, až v závěru se ukázalo, že spolu sice souvisejí, ale nakombinované to bylo tak pitomě, že to stejně nedávalo moc smysl. No, Zitě Kabátové to slušelo vždy a všude, to je jasný. Takže hodnotu to může mít snad jako připomenutí mladé tváře a zpěvu Nelly Gaierové. Což je ovšem na hodinu a půl trochu málo.

Na konci třicátých let již pozvolna kulminovala výroba filmových adaptací nenáročných harlekýnů z různých období a různé úrovně, získávající čtenářské a posléze divácké zázemí zcela logicky v řadách prostých obyvatel, především pak u ženského publika. Hokynářky, prodavačky, pradleny, panské a služebné, ale i děvčata z gymnázií a měšťanek snily v přítmí kinosálu o svých ideálech a společně prožívaly jejich utrpení a bolesti, aby se opět vracely do tvrdé životní reality. Filmoví producenti si velice dobře uvědomovali silný komerční potenciál tohoto žánru a důsledně dbali na to, aby byl v produkčních plánech vždy bohatě zastoupen. Tvůrčí status režiséra Oldřicha Kmínka se pohyboval někde na pomezí přijatelnosti; sám Kmínek si však pokaždé dokázal do svých filmů prosadit prvotřídní herecké obsazení, zajišťující nepopiratelný komerční potenciál. Aristokraticky vznešená Zita Kabátová, skutečná dáma českého filmu, se v produkcích obdobného typu objevovala pravidelně a jen výjimečně se stávalo, že by nějakým způsobem zklamala. Téma je v mnoha ohledech poplatné scénáristické nemohoucnosti, zaviněné do jisté míry už svým literárním rukopisem, nicméně v lehkých náznacích poodhaluje skrytá tabu v oblasti lidské sexuality a předkládá fatální následky neovladatelného chtíče. A tak zatímco charismatickému Ladislavu Boháčovi se výborně daří v jeho zhýralé masce bezskrupulózního svůdce, na jalový scénář nejvíce doplácejí divadelní bardi Štěpánek se Smolíkem, kterým je namísto plnokrevných charakterů nabízeno laciné přetvařování. Filmu příliš neprospělo ani rámování některých scén prostředím nevázaného dancingu, jak se tehdy říkalo barům s hudbou, ani účast soudobých operetních zpěváků (Pospíšil, Gaierová), ocitnuvších se zde patrně jen díky své popularitě. Zpětným pohledem má ale nemalý dokumentární význam zachycení tradičních dostihů Velké pardubické. Samotnou kvalitu filmu asi nejlépe ve své výmluvnosti charakterizuje název jedné z dobových kritik, v níž se její autor bezděčně ptá: Jen její hřích?