To je John Doe (1941)

Působivý příběh protkaný napětím mezi idealismem a korupcí, vírou v dobro obyčejného člověka a poznáním snadné manipulace s lidmi a procesy ze strany bohatých a mocných v jejich prospěch. Epický, nadčasový příběh, tedy pevně poplatný i dnešní době. Představuje zde v plné síle společenské souvislosti, překračující politiku s vlasteneckou dobrosrdečností, ozřejmující soužití obyčejných lidí, kteří se snaží žít mimo politiku, a přesto se jí chtě nechtě vyhnou. Lidé v těžkých životních podmínkách se snaží dát najevo svůj protest prostřednictvím organizace vystupující proti systému, který je financován korporátními zájmy, zatímco se dlouholetí političtí aspiranti k hnutí přidávají kvůli svému zisku. Nekomplikovaný děj a satirický tón vše zlehčují a dělají ze všeho jen obyčejnou filmovou zábavu, což se nakonec daří, ale ti, kteří něco podobného zažili, vědí své. Třídní lidskost. Chtít něco takového, když desítky let lidé ani netuší, že něco takového vůbec existuje? Takže tu máme názornou ukázku holého faktu, že vydělat se dá na čemkoli. Dokonce i na lidském neštěstí. A když se snaha o takový zisk odhalí, popírání a zastrašování okamžitě vykoná své. Na kapitalismu zkrátka není nic lidského. Film se sice filmovou klasikou nestal a už se ani nikdy nestane, ale svou zaslouženou hodnotu svou tématikou rozhodně má.

Pamětnická vychovávačka amerického národa. Film, který v době WWII asi byl potřeba. Naivní reflexe politických pletichaření. Výborný dabing z ČST, u něhož mi ale neseděl drsný Schánilcův hlas na Coopera. Skvělá je postava "plukovníka", Doeova kumpána, který neustále skvěle hláškuje. Možná kvůli němu doporučuju film zkusit. Já něj celé dvě hodiny žehlil.

Přesládlá agitka, která zasadila Amíkům před vstupem do války koncentrovanou dávku patriotismu. Mě bohužel John Doe nepřesvědčil tak jako jeho předchůdci. A to i přes mou slabost pro roztomilý kukuč Garyho Coopera i Caprovi idealistické vidiny. Sáhodlouhé moralizování a nemotorná propaganda obalená nuceným sentimentem postrádaly hlavu i patu a já postrádala to klasické Caprovské zahřátí u srdíčka. Prostý Pepík z davu bojuje svou dobrosrdečností proti nemilosrdnému buldozeru. V pořádku, to je osvědčený muster. Jenže to, co mi učarovalo v Mr. Deedsovi nebo v Mr. Smithovi zde vůbec nefungovalo. Chyběla lehkost a nadhled a scénář notně pokulhával. Chtělo to prostříhat a vyházet zbytečné scény. Nesmyslné fiktivní hrají baseballu v hotelovém pokoji mělo umožnit divákům, aby si odskočili na toaletu? Jiný význam této scény nenalézám. Především rozuzlení mohlo být duchaplnější. Srdceryvné breky Barbary Stanwyck potřebovaly přepsat, nejlépe vyškrtnout. Capra natočil pět závěrů, škoda, že vybral právě tento. Ostatní už horší být ani nemohly. I když on se vlastně ten konec hodí, protože působí stejně vyumělkovaně a nepřirozeně jako celý film.

Klasickej Capra, opět trochu jinej, dá se říci, že se pořád opakuje a přesto je to pokaždý něco novýho. Tentokrát je tam i více dramatických chvil a film je celkově dost hlubokej, ne tolik komediální a zkoumá idealismus a víru v dobro v člověku s jejich důsledky ze všech možných stran. Ale nebyl by to Capra, aby dobro nezvítězilo a neodnesli sme si z filmu pocit, že žít pro ideály se vyplatí. Výbornje výkon podávají Cooper. Stanwyck a taky Arnold.
Něco k ději: novinářka (Stanwyck) napíše smyšlenej článek o muži, kterej chce spáchat sebevraždu, protože je nespokojenej se stavem světa. Článek má úspěch, lidi se po tom mužovi shání a tak musejí novináři sehnat někoho, kdo se bude vydávat za tohoto muže, Johna Doe. Seženou bezdomovce (Cooper) a rozjedou s ním ohromnou kampaň za zlepšení lidských vztahů a společnosti vůbec, která je ovšem manipulovaná bohatými v pozadí. Následují dost zajímavý komplikace a napínavej závěr.

Nu ovšem, Caprovo oblíbené téma: sebevražda na Štědrý večer. Pošlete ho někdo na terapii. — Gary Cooper je v komplexní roli skvělý, ale režisérovodruhé zpracování vánoční depkyje lepší.