Perníková chaloupka (1933)

Film pro otrlejšího diváka, ale celkem zábavný. Ježibaba skvělá, jen těch baletních scének bylo moc. Velmi mě bavil vycpaný kocour na bábině rameni...a vlastně netuším, co se stalo s vysvobozenými dětmi na konci? Těmi, co byli proměněny na žáby, apod. Jestli si je vzal ten dřevorubec domů, snad je zvládl i uživit. :-D

To bylo zase řečí, že prý musím vidět aspoň tenhle film Oldřicha Kmínka! Tak jo, stalo se a když pominu nesmyslně budovatelský úvod s letadly a extrémně teatrální proslov Paní Pohádky, první polovinu jsem místy celkem dokázal brát jako sice ne nejvydařenější, ale pořád ucházející experiment. Nejsem sice příznivcem baletu, ale scénické audiovizuální zpracování pohádky v lesních exteriérech, kde některé nevšední černobílé záběry, hudba a sborový tanec vytvářely osobitý estetický dojem, jsem dokázal ocenit. S příhlížením k době, minimu tehdejších zkušenosti s daným stylem a žánrem v domácím filmu a viditelné snaze jsem plánoval hodnotit vstřícněji (některé až expresionisticky laděnézáběryse mi i přes bizarní stylizaci líbily!) a asi bych částečně toleroval i po zvukové stránce často nezvládnuté střihy nebo přehnanou délku některých scén (pochod andělů). Ale jen do doby, než některá z postav nepromluvila, což se od jisté chvíle dělo žel až příliš často. Kdyby Kmínek celý film zpracoval jako čistě vizuální němé scénické představení v doprovodu hudby, nejspíš by byl výsledek snesitelnější, ale takhle mu postupně v rukou vznikal jen čím dál nekoukatelnější bizár plný naprosto otřesných hereckých výkonů, jak dětských (zvláště Mařenka), tak dospěláckých (ježibaba je taky peklo sama o sobě), až to padalo na úroveň, kdy jsem se vážně přestal divit zdejšímu pasování Oldřicha Kmínka za československého Eda Wooda.//Za jiných okolností v současné tvorbě bych mohl aspoň napsat, že KmínkovaPerníkova chaloupkamůže být exkursem do doby, kdy se ještě filmové pohádky u nás neuměly točit. Zpětně (patrně i s KmínkovouSněhurkouze stejného roku) ale jakoby spíš pouze zahajovala celou dodnes trvající linii bizarně nepovedených filmových a TV pohádek v české tvorbě, Kmínkem patrně začínaje aRapošemneboAdamcovoumožná pořád nekonče.[25%]

Ak sa divák dokáže povzniesť nad absenciu súvisleho deja, vnútornú logiku, strihovú nadväznosť, nevadia mu tragické výkony, zlé postsynchrónny a náhodné scény baletu, je zvyknutý na kamerové cvičenia od Tarra alebo Van Santa, má silnú predstavivosť a v sieti vidí pavučinu, a v pánovi na nej zasa pavúka, nevyžaduje na natáčaní živé zvieratá ale stačia mu ich vypchávky, chce vidieť vybuchnúť pec, do ktorej vlezie ježibaba, a myslí si, že správna rozprávka ma začínať týždeníkom (v ktorom nesmie chýbať záber na najmodernejší vlak alebo Masaryka) tak je na správnom mieste. Nikde inde to totiž neuvidí :-)

Tohle je skutečně neobyčenej kulturní zážitek. Filmovému režisérovi (dříve obchodnímu cestujícímu) Oldřichu Kmínkovi se v branži přezdívá "český Ed Wood" a není to daleko od pravdy. Na YouTube jsou teď k vidění dvě jeho jediné (zaplaťbůh!) pohádky Perníková chaloupka a Sněhurka a sedm trpaslíků, které vznikly v první půli 30. let.
Dal jsem si dnes Perníkovou chaloupku. Je to neuvěřitelná jízda: začíná to jako budovatelský film, v němž hlas vyzývá děti, aby šly ve stopách svých rodičů kupředu a výše, což děti samozřejmě skrečujou s tím, že chtějí slyšet POHÁDKU! Objeví se tedy Pohádka, stojící na čemsi, co připomíná ty horší papundeklové pohádky z normalizační televize a vepředu se komíhá jakási konstrukce, tvářící se jako pohádkový drak. A to je teprve začátek.
Uprostřed dramatické hudby a špatných postsynchronů rozjíždí Kmínek hodinovou jízdu až hororového formátu (nechybí Smrt nebo Pavouk, z něhož by omdlel hrůzou i Frodo Hobit). Všemu vévodí šílená čarodějnice s přišpendlenou vycpanou kočkou na hrbu, jejíž smích je nepopsatelný a jejíž scéna na vrbě připomíná něco mezi Erbenovým Vodníkem a řízením dopravy na rušné křižovatce. Nejskvělejší hororovou postavou je ovšem Dáda Kmínková, režisérova dcera, o níž i samotná čarodějnice prohlásí, že už není třeba ji vykrmovat (a z pohledu nešťastné dětské naturščice je vidět, že takovou urážku nečekala).
Ale jak už to u edwoodovské tvorby bývá, občas se najde i ta perlička na dně. V případě Perníkové chaloupky jsou to neuvěřitelně hluboké, plastické a vůbec krásné záběry z lesa (scéna, v níž se otec pokouší srazit strom a uvědomuje si, že poněkud zanedbal péči o svěřené potomstvo).
Neříkám, že byste tomu měli obětovat celou hodinu, já to taky proklikával, ale stojí to za to.

Na tomto snímku je pozoruhodné několik věcí: v prvé řadě už jen ten fakt, že čekáte pohádku o perníkové chaloupce, místo čehož ale dostanete nevzhledné vodníky, žáby, víly, pavouka, hromadu andělů a další podivnosti. Za druhé vy vidíte, že film je na svou dobu poměrně vyspělý, práce se zvukem mu sice moc nejde, ale kamerově opakovaně zvládá náročné multiexpozice i práci s šerosvitem. Kde to pak celé kulhá je samozřejmě ten střih, jehož kvalita padá na tom, že autor asi považoval za důležitější investovat prostředky do jistě nákladné scénografie, početného, v tanci vzdělaného komparzu, čimž patrně utrpěla přidělená metráž, kvůli čemuž pak film musí používat evidentně pokažené (neostré) záběry a  některé záběry i opakovat. Na druhou stranu, film tím získává značný kalící a kultovní potenciál. Dávám jednu a půl bizarní hvězdičku.