Perníková chaloupka (1933)

To bylo zase řečí, že prý musím vidět aspoň tenhle film Oldřicha Kmínka! Tak jo, stalo se a když pominu nesmyslně budovatelský úvod s letadly a extrémně teatrální proslov Paní Pohádky, první polovinu jsem místy celkem dokázal brát jako sice ne nejvydařenější, ale pořád ucházející experiment. Nejsem sice příznivcem baletu, ale scénické audiovizuální zpracování pohádky v lesních exteriérech, kde některé nevšední černobílé záběry, hudba a sborový tanec vytvářely osobitý estetický dojem, jsem dokázal ocenit. S příhlížením k době, minimu tehdejších zkušenosti s daným stylem a žánrem v domácím filmu a viditelné snaze jsem plánoval hodnotit vstřícněji (některé až expresionisticky laděnézáběryse mi i přes bizarní stylizaci líbily!) a asi bych částečně toleroval i po zvukové stránce často nezvládnuté střihy nebo přehnanou délku některých scén (pochod andělů). Ale jen do doby, než některá z postav nepromluvila, což se od jisté chvíle dělo žel až příliš často. Kdyby Kmínek celý film zpracoval jako čistě vizuální němé scénické představení v doprovodu hudby, nejspíš by byl výsledek snesitelnější, ale takhle mu postupně v rukou vznikal jen čím dál nekoukatelnější bizár plný naprosto otřesných hereckých výkonů, jak dětských (zvláště Mařenka), tak dospěláckých (ježibaba je taky peklo sama o sobě), až to padalo na úroveň, kdy jsem se vážně přestal divit zdejšímu pasování Oldřicha Kmínka za československého Eda Wooda.//Za jiných okolností v současné tvorbě bych mohl aspoň napsat, že KmínkovaPerníkova chaloupkamůže být exkursem do doby, kdy se ještě filmové pohádky u nás neuměly točit. Zpětně (patrně i s KmínkovouSněhurkouze stejného roku) ale jakoby spíš pouze zahajovala celou dodnes trvající linii bizarně nepovedených filmových a TV pohádek v české tvorbě, Kmínkem patrně začínaje aRapošemneboAdamcovoumožná pořád nekonče.[25%]

Ak sa divák dokáže povzniesť nad absenciu súvisleho deja, vnútornú logiku, strihovú nadväznosť, nevadia mu tragické výkony, zlé postsynchrónny a náhodné scény baletu, je zvyknutý na kamerové cvičenia od Tarra alebo Van Santa, má silnú predstavivosť a v sieti vidí pavučinu, a v pánovi na nej zasa pavúka, nevyžaduje na natáčaní živé zvieratá ale stačia mu ich vypchávky, chce vidieť vybuchnúť pec, do ktorej vlezie ježibaba, a myslí si, že správna rozprávka ma začínať týždeníkom (v ktorom nesmie chýbať záber na najmodernejší vlak alebo Masaryka) tak je na správnom mieste. Nikde inde to totiž neuvidí :-)

Tohle je skutečně neobyčenej kulturní zážitek. Filmovému režisérovi (dříve obchodnímu cestujícímu) Oldřichu Kmínkovi se v branži přezdívá "český Ed Wood" a není to daleko od pravdy. Na YouTube jsou teď k vidění dvě jeho jediné (zaplaťbůh!) pohádky Perníková chaloupka a Sněhurka a sedm trpaslíků, které vznikly v první půli 30. let.
Dal jsem si dnes Perníkovou chaloupku. Je to neuvěřitelná jízda: začíná to jako budovatelský film, v němž hlas vyzývá děti, aby šly ve stopách svých rodičů kupředu a výše, což děti samozřejmě skrečujou s tím, že chtějí slyšet POHÁDKU! Objeví se tedy Pohádka, stojící na čemsi, co připomíná ty horší papundeklové pohádky z normalizační televize a vepředu se komíhá jakási konstrukce, tvářící se jako pohádkový drak. A to je teprve začátek.
Uprostřed dramatické hudby a špatných postsynchronů rozjíždí Kmínek hodinovou jízdu až hororového formátu (nechybí Smrt nebo Pavouk, z něhož by omdlel hrůzou i Frodo Hobit). Všemu vévodí šílená čarodějnice s přišpendlenou vycpanou kočkou na hrbu, jejíž smích je nepopsatelný a jejíž scéna na vrbě připomíná něco mezi Erbenovým Vodníkem a řízením dopravy na rušné křižovatce. Nejskvělejší hororovou postavou je ovšem Dáda Kmínková, režisérova dcera, o níž i samotná čarodějnice prohlásí, že už není třeba ji vykrmovat (a z pohledu nešťastné dětské naturščice je vidět, že takovou urážku nečekala).
Ale jak už to u edwoodovské tvorby bývá, občas se najde i ta perlička na dně. V případě Perníkové chaloupky jsou to neuvěřitelně hluboké, plastické a vůbec krásné záběry z lesa (scéna, v níž se otec pokouší srazit strom a uvědomuje si, že poněkud zanedbal péči o svěřené potomstvo).
Neříkám, že byste tomu měli obětovat celou hodinu, já to taky proklikával, ale stojí to za to.

Na tomto snímku je pozoruhodné několik věcí: v prvé řadě už jen ten fakt, že čekáte pohádku o perníkové chaloupce, místo čehož ale dostanete nevzhledné vodníky, žáby, víly, pavouka, hromadu andělů a další podivnosti. Za druhé vy vidíte, že film je na svou dobu poměrně vyspělý, práce se zvukem mu sice moc nejde, ale kamerově opakovaně zvládá náročné multiexpozice i práci s šerosvitem. Kde to pak celé kulhá je samozřejmě ten střih, jehož kvalita padá na tom, že autor asi považoval za důležitější investovat prostředky do jistě nákladné scénografie, početného, v tanci vzdělaného komparzu, čimž patrně utrpěla přidělená metráž, kvůli čemuž pak film musí používat evidentně pokažené (neostré) záběry a  některé záběry i opakovat. Na druhou stranu, film tím získává značný kalící a kultovní potenciál. Dávám jednu a půl bizarní hvězdičku.

Dal bych klidně plný počet, ale to by se tam nesmělo furt tancovat. Jinak je to guilty pleasure zábava přesně podle mého gusta, u které jsem se nad vší tou špatností neustále smál - až na to tancování a chození andělů po schodech, tam jsem se naopak modlil, aby už to skončilo. Jinak je to ale geniální a takovou pohádku člověk jen tak neuvidí. Začne to jako nejtvrdší budovatelský film, plný záběrů na dělníky a letadla, kde tomu odpovídající hlas vykřikuje o dospívání takovým způsobem, jako by prezident mluvil k lidu a postupně (díly uvedení Paní Pohádky, která se zjeví úplnou náhodou) začne ta Perníková chaloupka, přesně tak, jak ji všichni znají. Až teda na to, že tady vystupují i tancující žáby, úchylný vodník, obří pavouk, miliony andělů, tři tucty druhů víl a u ježibaby žije smrtka, ke které se ježibaba až podivně moc má. A všichni aspoň jednou zatancují, až teda na rodiče Jeníčka a Mařenky. Jejich děti se o to ale pokusí a vypadá to skoro tak dokonale, jako kdybych se o tanec pokoušel já (chápej příšerně). Nad čímkoli tu přemýšlet je jako vykopat si hrob, protože tu absolutně nic nedává smysl, všichni jednají jak po několika lobotomiích a to hlavně Jeníček s Mařenkou (ale i ježibaba, co si budem), kteří vždycky čekají na dramatické situace, než aby prostě zdrhli nebo jeden osvobodil druhého. Sourozenecké pouto ale mají asi pevné, když se jim zdají naprosto stejné sny - jen teda mimo tuhle scénu to nevypadá, že by jim na sobě bůhvíjak záleželo. Za to ale může hlavně Dáďa Kmínková, dcera režiséra a představitelka Mařenky, která má problém zapamatovat si holou větu, natož jí nějak zahrát. Na Mařenku je taky pěkně tlustá a její táta si z toho neměl problém udělat srandu, když se Jeníček s Mařenkou poprvé přímo setkají s ježibabou. By mě zajímalo, jak to Dáďa chudák holka jedna nesympatická brala, ale třeba tu hlášku na její váhu sem dotáhla Milka Balek-Brodská v roli ježibaby, která na rozdíl od Dáďi strašně přehrává a občas není poznat, jestli zaklíná, nebo říká souvislá slova, každopádně ona vypadá, že si to užívala a aspoň si z toho byla schopná udělat srandu. Že jí ale nebylo rozumět nebyl vůbec její problém jako spíš zvukaře, protože tu všechno zní, jako by ty dialogy nahrávali v koupelně a občas při tom nechali puštěnou vodu. No a kdo vydrží až do konce, dočká se šílené pointy a skandálního odhalení původu perníku z perníkové chaloupky! Tož ve zkratce - miluju to. Miluju a potřebuji toho od Oldřicha Kmínka vidět víc, jelikož je to Ed Wood před Edem Woodem a dokonce z Česka! 4*