Casablanca (1942)

Americkádráma, ktorá umiestňuje dej do Maroka, je otvorenou kritikou fašizmu. Síce Casablanca je mimo frontu, avšak príchod nemeckých veliteľov symbolizuje príchod vojny do tejto inak pokojnej oblasti. Romantická linka tu je viac menej v úzadí, ale dodáva filmu určitú iskru.Ingrid Bergmanprináša určitý ženský element do tohto mužského sveta. Príbeh je smutnou ukážkou ako zasahuje vojna do života jednotlivca. Zo smútku vytrhávajú jedine zaujímavé hudobné čísla, ktoré odznejú v Rickovom bare.

Plním si dluh, protože Casablancu jsem dřív snad třikrát nedokoukal. Jenže s věkem člověk některé filmy začne číst jinak. Příběh, dialogy, kamera, herecké ikony; dohromady téměř dokonalý hollywoodský zázrak. To, co se odehrávalo mezi Bogartem a Bergmanovou, je tak osudové, něžné a uvěřitelné, že se něco podobného opravdu nevidí každý den. Stejně silný je i Rickův přerod z cynika v člověka, který se konečně najde a dokáže dát přednost něčemu většímu než vlastní touze. Casablanca má pět hvězd i mezi pětihvězdičkovými filmy. Některé věci se prostě nezpochybňují - třeba že slunce vychází na východě.

Pozrel som si z povinnosti dohnať klasiku o ktorej počúvam celý život a keby som to videl v dobe premiéry, asi by ma to oslnilo viac. Bohužiaľ je to už skoro 80 rokov od vzniku a dnes už to len ťažko docením. Neviem čo som čakal, asi len tú romantiku a starosvetskú filmarinu. Dostal som len politické pozlátko, aj keď s krásnym nostalgickým vizuálom a parádnou francúzskou hymnou. Pre mňa precenená klasika.

Již dlouho, velice dlouho slýchám a vnímám v různých filmech narážky na Casablancu, ale až teprve nyní jsem se odhodlal se na ní podívat. A jsem v úžasu. Prakticky skoro žádná akce, žádné nahé scény, žádné vulgarismy, prostě nic, co tahá v současné době diváky k obrazovkám, ale spousta dialogů a přeromantizovaných scén, které by v jiných filmech pro mě fungovaly prakticky nulově. V případě filmu Casablanca  to pro mě mělo zcela opačný efekt. Po celou dobu jsem seděl zařezaný a užíval jsem si pravé chlapácké mužství, kdy ať už kladné, záporné nebo neutrální postavy, bylo opředeno charismatem takové velikosti, že se nedivím, že Ingrid Bergman létala od jednoho k druhému. Nedivím se, že se kdysi Casablanca stala klasikou, ale jsem mile překvapen, že tento film je tak skvělý, že působí ještě dnes. Jedná se prostě o úžasný americký film, který ještě k tomu musí potěšit našince, že má aspoň příběhově československé zastoupení.

Až při sledování téhle 80 let staré klasiky jsem si uvědomil, že jsem fakt dlouho neviděl film, který by mě okamžitě zaujal jenom tím, do jakého je zasazen prostředí. Casablanca se odehrává během 2. světové ve městě s relativně neutrálním statusem, kde se střetávají kultury několika světů, a které je zároveň klíčovou zastávkou pro lidi prchající z okupované Evropy. Rozehrávka je to náramná (škoda, že si nepřišel zahrát i Capablanca) a k jejímu rozvinutí je připraveno hned několik těžkých figur v čele Bogartem. Nakonec to ale až taková pecka není, což lze přičíst v první řadě tomu, že srdceryvná lovestory, na níž celý příběh stojí, a přepálené fatální emoce, které se snaží Ingrid tlačit horem dolem, už dnes působí jako učebnicová červená knihovna. Bogart se o svoje typické ostré hlášky musí dělit s cynickým prefektem Louisem a možná i proto působí jako frustrovaný melancholik a do svého tradičního cool suchara má dost daleko. 
Celá složitá příběhová konstrukce s milostným trojúhelníkem uprostřed je v mnoha ohledech nevyužitá, zejména tedy proto, že ten trojúhelník není vůbec milostný. Dostat podobný námět do svých pekelných pazourů Chazelle, tak z něj vyčaruje emocionálně drásavou smršť, ale Casablanca na mě působí spíš jako do romantického hávu zabalená moralitka lehce říznutá černým humorem.72 %