Industrial Symphony No. 1: The Dream of the Broken Hearted (1990)

Což skladby jsou to hezké, Julee Cruise je úžasná, ale celé to je tak strašně utahané a i když to je někdy zajímavě psychedelické, jindy mě to akorát tak nebavilo a nud. Ale proti těm skladbám nic nemám, ty jsou skvělé. A ještě jsem si na začátku připomněl Zběsilost v srdci, což je snad jeden z mála filmů, kde mi Cage nevadí. 3*

David Lynch spolu s Angelem Badalamentim předvádějí něco, co se skutečně dá nazvat jedině jako zážitkové představení. Je to dlouhý hudební klih, který je doplnění o hrané/performance sekvence. Hudebně krásné a pojmenování "Industrial Symphony" tomu dokonale sedí. Místy skutečně symfonie, jindy téměř až kakofonie. Julee Cruise má nádherný hlas a tady naštěstí dostala opravdu hodně prostoru. Krásný zážitek. Naživo musel vyznít ještě lépe.

Nie je nad to zacat novy kalendarny rok s Lynchovym filmom. Pooslavove depresie vystriedaju depresie Lynchovske, ktore byvaju ovela tazivejsie a mavaju trvalejsie nasledky :) Novorodenci visiaci vo fabrike na lanach, kreatura s rohami (jelen ?!?) stiahnuta z koze a do toho neskutocna hudba v style radiatorovej pesnicky In heaven... z ineho Lynchovho filmu, Mazacia hlava. A kedze sa cely dej odohrava vo fabrike, tak to vsetko je podfarbene sirenami, bruskami, pilami, proste nastrojmi a zvukmi ako z tej najspravnejsej fabriky...Hmm, co viac dodat. Snad len Stastny a industrialny Novy rok :)

Badalamentiho hudba sa mi doslova dostala pod kožu. To čo tu vytvoril jednoducho nemá obdobu. Je to pomalé, snové, stiesnené a to všetko pod taktovkou velikána Lyncha, ktorý si zložil texty k piesňam sám. A v podaní Julee Cruise, ktorá pôsobí ako zhmotnený sen, majú všetky tieto zložky doslova potrebu pohrávať sa z amtosférou a divákom. Scéna z pílou a jeleňom, nehovoriac o batoľatách vysiacich na drátoch, patria k tomu najdokonalejšiemu z Lynchovej tvorby. Lynch ako ho zbožňujem a milujem. plný počet. bezchybné dielko

Ze začátku to vypadá, jakoby to byl nějaký spinoff Zběsilosti v srdci. Na jednu stranu celkem jednotvárné (pořád ten stejnej jemnej dívčí zpěv, pořád ta stejná ponurá hudba), ale na druhou stranu vysoce nadčasové. Badalamenti ukázal svou genialitu. Lynch mě zas dostal svým jedinečně zpracovaným divadelním představením (tohle bych fakt chtěl viděl na živo). Dokonce se tam i trocha nahoty najde. A celé je to prostě tak poeticky industriálně smutné.