Společnost mrtvých básníků (1989)

Snímek mistrně zachycuje proměnu studentů, kteří se na základě doporučení svého učitele rozhodnou přestat pouze přežívat a začnou skutečně žít. Film v každém z nich odhaluje přirozenou touhu po rebelii, přičemž je fascinující, že jako nástroj tohoto odporu proti systému je zvolena právě poezie.
I když se v ději občas vyskytnou pasáže, které mohou působit zdlouhavě nebo repetitivně, ústřední myšlenka je provedena natolik přesvědčivě, že celkový dojem zůstává velmi silný. Klíčové momenty, a především emocionální závěr, dodávají celému vyprávění neuvěřitelnou hloubku a intenzitu.
Zajímavým aspektem je realističnost postav. Přestože je nám v závěru chování studenta jménem Richard Cameron, který jako první zradil své přátele i ideály, krajně nesympatické, právě tato lidská slabost dodává snímku na uvěřitelnosti. Díky této syrové lidskosti se dokážeme do postav vcítit, i když s jejich činy vnitřně nesouhlasíme.

Pěkný, hodně emotivní film. Je to spíš takový odpočinkový film, bez násilí, vulgarity a podobně. Film je za mě populární hlavně tím, že dokázal dobře předat svou myšlenku. Můžeme tu vidět skvělého Robina Williamse v jeho životních roli, právě u jeho postavy je vidět, že si film zaslouženě odnesl Oscara za scénář. Dobré je i obsazení chlapců, jejich výkony jsou taky skvělé. Kamera je také fajn, líbily se mi občasné záběry v pohybu nebo ty, kde se kamera jen otáčí dokola, a celé to doplňuje dobrá hudba. Vše zakončuje dojímavý konec, ale i tak bych filmu dal 3,5 hvězdičky, nad čtyři už by to za mě bylo moc.

Robin Williams jako nový učitel, který přichází na chlapeckou akademii učit anglickou literaturu a brzy zaujme své studenty svým neortodoxním přístupem k výuce a stane se jejich vzorem, což ale nedopadá na úrodnou půdu ve zkostnatělém a hluboce konzervativním prostředí školy. Scénárista  Tom Schulman a režisér Peter Weir vytvořili strhující, emočně gradující dílo, protkané krásnými dialogy a hlubokými myšlenkami o životě, duševní svobodě a také o zlu, které vychází z předsudků a zatuchlého prostředí. Skvělý Robin Williams ve velice působivém a dojemném snímku. 85 %.

Podobně jako v pozdějším Dobrém Willu Hungovi zde má Robin Wiliams krásnou postavu ve filmu jako stvořeném pro mladé studenstvo. I když pohled na školu, kde se za lež vylučuje, studenti se baví invenčními hravými žertíky a za největší prohřešek je bráno věnovat se literatuře, už působí dost archaicky.:o Ale podívaná to je hezká. Učitel Keating se svými neotřelými metodami a postoji, důrazem na samostatné myšlení, seberozvoj, vedení k samostatni a život v nejživelnější podobě je opravdu nádhernou postavu.  Jako současný (i když možná dočasný, ale co na tom..D)  student literální kultury, který je ale spíše zvyklý na obrazovku,  musím opravdu říct, že není v této oblasti nic víc, než když se poukáže na to, že literatura je zaplněna pocity - přeci není tvořena ničím jiným než tím, vším, co je tak přirozené pro všechny členy lidského rodu, a právě proto by nám měla být blízká.Pro poezii krásu, romantiku, lásku - Dýchame a žijeme.Jindy mě zase bavily Keatingovy samostatné vtipné glosy -Všichni fanoušci mají dojem, že ten jejich sport je lepší než všechny ostatní.I když se film jinak více zaměřuje na studenty než na učitele, který ve výsledků zůstavá spíše vedlejší postavou, tak na mě i přes některé rozvláčnější momenty, nakonec slavné tragické vyúštění v temné noční stylizaci i tak silně zapůsobilo a opravdu smutně ukázalo důsledek zabránění diskuze a nenaslouchání k osobním tužbám jednotlivce, v tomto případě vlastního syna. Některé momenty (hlavně ústřední série schůzek v jeskyni) jsou opravdu kapánek zdlouhavé, ale závěr s příchodem ,,nového učitele´´, který ale vyvolá hromadné povstání,  které znamená  vděk, úctu a spojenectví je tak krásný, že s nadprůměrným hodnocením u této klasiky ani nemám problém.

Příběh, který zahřeje u srdce a zároveň dokáže dojmout. Film působí nenápadně, děj plyne klidným tempem a divák jej přirozeně následuje. Postupně se v něm mísí emoce, aniž by bylo možné je jednoznačně zařadit jako pozitivní či negativní. Snímek v sobě nese víc než jen momentální prožitek, ale zanechává stopu, která v divákovi přetrvává ještě dlouho po závěrečných titulcích.