Hanele (1999)

Nejsem si tak jistý, že se mistr Kachyňa soustředil  zrovna na smutné oči Hany Karadžičové, ale Lada Jelínková byla rozhodně správnou volbou.  A oči měla taky moc pěkné.   Hapkova hudba posunuje Kachyňovu ne tak úplně baladickou režii přece jen k vítaným Jakubiskovým obrazům.  V každém případě ale zajímavý střet víry a rozumu, kde, ač si to mnozí možná myslí, rozum tak úplně nevítězí. Zindulka přímo fascinující, stejně jako Lasica.

Vážny príbeh zobrazujúci stretnutie pokroku a tradície v prostredí židovskej obce Poloniny v Zakarpatskej Ukrajine. Hanele dcéra schudobneného krčmára, odchádza za prácou do Ostravy, kde stretáva obchodníka Karadžiča, ktorý je neveriaci. Jej odchod so ženíchom spôsobí v obci silné vášne. Pre ľudí, pre ktorých sú správy z Užhorodu nepredstaviteľné novinky, je opustenie viery nepredstaviteľná vec porovnateľná so smrťou. 70%

Druhá polovina tohoto filmu je sama o sobě mnohem zajímavějí než jeho celý zbytek. Začátek je hrozně pomalý a nudný. Postavy byly docela zajímavé, ale jejich vývoj mi přišel moc rychlý a tím pádem nerealistický. Herecké výkony byly slušné, prezentace byla dobrá a hudba taky ušla. Jako celek je to ale celkem nezajímavý film.5/10

Pokud je to třeba, zaslouží si i povídka více, než pouhých devadesát minut a tady to třeba bylo. První polovina nadchne svoji poetikou, jejíž převod z knihy na filmové plátno opravdu vyšel. Vlastně na to stačí několik povedených záběrů na zasněžené pohoří Karpat a je doprovázející hudba Petra Hapky. Ale také denní život ve vesnici, rituály obyvatel, z nichž mnozí tuhle okolní idylku rychle posílají zpět do reality. Až příliš rychle, postav je tu spousta, prostoru pro ně již podstatně méně, proto ani herci příliš nemají co předvést. Na základní seznámení s příběhem to sice stačí, ale rozvedení alespoň některých by neuškodilo. Podobný pocit jsem měl i ze vztahu Hanele s Ivem, příliš rychlé, přesto podstatně podrobnější a herecky obzvlášť od Lady Jelínkové výborně podané. Naštěstí čas na vrcholnou závěrečnou konfrontaci dvou světů, si Karel Kachyňa našel. 75%

I když skromný Olbrachtův chasidský příběh nedosahuje metafyzické nebo folklórní hloubky "klasických" příběhů o chasidech, jako třeba povídky/novely/romány Singerovy nebo Potokovy, v našem prostředí jde o zjev ojedinělý a vhodný třeba i jako první divákovo seznámení se se zajímavým (a zaniklým) světem východoevropských Židů. A spolu s perfektní Kachyňovou režií vzniklo pozoruhodné dílo, na české filmové poměry nebývale vážné, zádumčivé, dušezpytné, na hony vzdálené obvyklým českým žánrům, jako jsou plebejské frašky, grotesky, buranské komedie a podobně.