Dnes večer všechno skončí (1955)

Měl jsem dojem, že z těchto ,,jahůdek'' jak těmhle snímkům s kamarádem říkáme, jsem už viděl vše. Ale nikdy neříkej nikdy... Pokud mohu srovnávat tyhle filmy, kde se ukazovalo, že republiku endáme a naší vesnicí západní agent neprojde, pak už jsem viděl lepší a závavnější kousky. Tohle celé bylo takové ukecané nic, přitom úvod začínal docela zajímavou auto-moro honičkou. Bohužel tím to skončilo. Prokoše jsem znal vždy jen jako starýho dědka, hrajícího tu tajemníky, tu ministry, tady jsem ho poprvé uviděl mladšího v roli plukovníka útvaru a hodného taťky všech vojáků. Deyl ml. samozřejmě nesměl chybět, bez jeho účasti bych si tento typ filmů ani nedokázal snad představit. Na to, že zase jednou byla republika v ohrožení, jsem příběh více či méně prozíval. Dávám tedy ještě za jednu pěknou písničku před publikem. *

Akční začátek s automobilovou honičkou byl nádherně nasnímaný a  to je asi tak všechno. Oni i soudruzi rychle pochopili, že podobná dílka nemají žádnou hodnotu a ta ideologická to nevytrhne,  a tak ač se tyhle hlouposti nedostaly do trezoru, mnoha repríz se nedočkaly. Každá doba holt má svůj filmový škvár, dnes vztahovky, tehdy agitky. Za pozornost tu snad stojí už jen Vinklář zpívající a osahávající, v prvním případě budovatelskou píseň, v druhém imperialistickou kozu, bohužel přes šaty. Ale i tak to bylo odvážné a za ni jednu pěticípou dám.

Svorně natočený debut dvou pozdějších významných českých režisérů zaujme především osobitým filmovým viděním třetího debutanta – režiséra Jaroslava Kučery, tvůrce, který během šedesátých let nenatočil jediný průměrný film a který se i toto začátečnické tendenční dílko, nenapínavé a nedobrodružné, plné patetických figur a papírových dialogů, pokusil povýšit na umělecký film. Žel jeho lyrické scény k příběhu nepřiléhají – potenciální napětí včas zřeďují, hrdiny zastiňují působivou venkovskou atmosférou plnou teplých barev, milostným dilematům konkurují bystrými studiemi pleti a osvětlení. A tak zatímco dva umanutí zelenáči oslavují bojeschopnost armády a přátelství ve zbrani, tak třetí nejzralejší básní krystalicky čistá haiku, která by se mohla zaskvět kdekoliv jinde, jen ne v tomto filmovém polotovaru z produkce Československého armádního filmu.

Domnívám se, že z obou budoucích velikánů je z filmu cítit mnohem více Jasný vzhledem ke spíše uhlazenější poetice, která bizarně kontrastuje s tím, že se jedná o dost bezduchý armádní propagandistický film. Jasného budoucí tvorbu předznamenávají i již zde celkem rozpoznatelné rukopisy kameramana Kučery a skladatele Havelky, jakož i obsazení Brodského. Bizarní historku o dvou vojácích, kteří se souběžně zamilovali do diverzantky moc nezachraňují ani herecké výkony, které snad až na autenticky vášnivého Lackoviče (zde si nelze nevzpomenout na Stříbrný vítr) zůstaly v naivní linii budovatelského umění, jakkoliv Eva Kubešová evidentně potenciál femme fatale měla a Jasný s Kučerou dokázali už zde celkem dobře pracovat s řečí těla i barev. Největším zážitkem pro mě ale bezesporu bylo divoké hláškování bodrého slovenského vojáka v až maniakálním podání Antona Mrvečky, který zastupoval ty nejzábavnější dobové trendy.

Tento snímek vlastně ani nemá pořádný děj. Film o tom, že se Milan Pazdera seznámí s dívkou, je zpočátku ta hlavní dějová zápletka. Irena Vagnerová se navíc ani nejeví jako špionka. Dlouho spíše působí dojmem ženy, která prostě jen někoho ukrývá. Svobodník se poté, co své slečně pomoc přislíbí ihned přizná kámošům, kteří to pošlou dál. Agentka je tak okamžitě chycena a divák může zapomenout alespoň na jakés takés napětí. Ani náhodou. Není napětí, není drama, je jen melodramatický příběh, který sám o sobě taky za moc nestojí.