Touha (1958)

Oslava života se všemi jeho těžkostmi, strastmi utrpením. Vojtěch Jasný v době, kdy to umělci neměli s tvůrčí svobodou zrovna jednoduché, ve čtyřech filmových povídkách z českého venkova, nahlíží do života lidí, kteří, tak jako všude jinde, mohou nalézt štěstí ve vztazích s těmi nejbližšími. Trochu se vymyká třetí povídka o ženě, nepoddajné Anděle, která žije jen tvrdou dřinou na svém hospodářství a netouží po lásce, ačkoliv ji má na dosah. Při kolektivizaci vesnice byla Andělka nucena vyměnit svá dobré pole za půdu odlehlou a těžkou obdělavatelnou. Její protesty jsou odměněny nepochopením a posměchem ostatních družstevníků. Jakkoli by se to době vzniku filmu nabízelo, neměla jsem pocit, že by režisér byl na jejich straně.

Československý povídkový film symbolizující čtyři roční období spojené současně s etapami lidského života, čili zrozením, dospíváním, zralého věku a stářím. Snímek V. Jasného je na vysoké umělecké úrovni, hlavně co se týká vizuálního zpracování, které se projevilo nejvíce ve dvou úvodních povídkách. První povídka nazvaná O chlapci, ktrerý hledal konec světa odehrávající se na jaře, vypráví o malém chlapci, jemuž se narodí sestřička. Toto je nejvíc optimistická a přímočará povídka, u ostatních je konec otevřený a divák si ho může domýšlet. Druhá povídka Lidé na zemi a Hvězdy na nebi popisuje první milostné vzplanutí mezi mladou dívkou J. Brejchovou a starším zeměměřičem J. Valou, v níž dojde ke krizovému momentu v okamžiku, kdy dívka úspěšně splní přijímací zkoušky a nastupuje na studium do jiného města. Třetí, nejnáročnější a nejdepresivnější vyprávění popisuje těžký život ovdovělé zásadové ženy Anděly (V. Tichánková), žijící na samotě a starající se o nemocného otce. Nabídku na společný život s mužem, který jí přichází na pomoc v období sklizně, zřejmě z náboženských důvodů kategoricky odmítá a zůstává na těžkou práci i na život sama.  V poslední povídce nazvané Maminka přijíždí v zimním období syn (J. Pick) na týdenní návštěvu z města k matce (A. Melíšková) na venkov. Při rozloučení zřejmě ani jeden netuší, že se vidí naposledy. Všechny povídky jsou úzce spjaty s prostým životem na venkově koncem 50. let a poslední dvě na mě působily dost depresivně, což je způsobeno neveselým pohledem na rozbahněné pole v nepřívětivých podzimních dnech a smutnými konci života opuštěných lidí. Ze známých hereckých tváří, které v té době začínaly svou uměleckou kariéru, jsme mohli sledovat V. Babku, odmítnutého V. Lohniského, I. Racka či v malé roli kombajnisty tradičně žoviálního V. Menšíka. Název snímku vnímám jako zavádějící, nebo je možné, že jsem ho nepochopil, avšak nějak se mi nepodařilo nalézt jasnou paralelu mezi povídkami a pojmenováním díla. Mezinárodně uznávaný režisér V. Jasný natočil zajímavé dílo, jež naznačilo jeho umělecké možnosti, a které však oceňuji průměrným hodnocením.

Jednotlivé povídky jsou spíše žánrovými obrázky ze života. Dnes jsou cenné hlavně vcelku realistickým zachycením životního stylu v různých venkovských segmentech a svérázem figurek, které jimi procházejí a které se dnes již nevidí. Jelikož jsem v této době prožíval své ranné dětství, mělo to pro mě svébytnou poetiku šmrcnutou i jistou mírou nostalgie. Z mého pohledu však všem povídkám chybí větší ponor pod vnějškový povrch, takže rovněž zážitek je z nich jen prchavý.

Co jiného čekat od Vojtěcha Jasného, člověka s velkým srdcem, než čistý poetický film. První, co zaujme po několika vteřinách, je burácivá hudba Svatopluka Havelky, která se pak line celým filmem. Všechny čtyři povídky jsou dějové prostinké, důležitá tam je atmosféra a vizuální prožitek. V první povídce, která je čekáním chlapečka na příchod maminky se zrovna narozenou sestřičkou, kamera kouzlí krásné obrazy s širokými lány, vlající bílá prostěradla na travnatém kopci, to je vizuální rozkoš. V druhé povídce jako hvězda jasná září nádherná Jana Brejchová, největší mladá herecká hvězda své generace a právě ona a krásné výjevy přírody kolem dravé řeky, to se prostě neokouká. Třetí povídka je asi dějově nejambicioznější, v prvním plánu příběh nenaplněné lásky, ale v tom druhém Jasný už zlehka naťukává rozpor mezi zemědělským družstvem a prostou sedlačkou, která má intenzivní pocit, že jí JZD šikanuje. Prostě taková malinká průprava na ´Všechny dobré rodáky´. Ve čtvrté povídce hraje prim stará maminka a smutné psí oči. Tak smutné, že to skoro zavání kýčem, ale krásným. Esenciální Jasný. A jak film začíná zrozením človíčka, tak i končí, kruh života se naplnil.

Jasného film je symbolicky rozdělen do 4 ročních období. Začíná se narozením - jaro, končí zimou - smrtí. Všechny povídky se točí okolo venkova a poetického zobrazení. Snad jen krom Anděly. V této povídce je už naznačena kolektivizace, byť hodně mírnou formou. Pravdu o jejím průběhu ztvárnil později ve Všichni dobří rodáci. První povídka tíhne k dětskému pohledu na svět a tedy jediné části, která by mohla být i pro děti. Ve druhé naopak příběh zase tak optimisticky nedopadne, ale mladí lidé mají svou naději. Závěrečný příběh může leckteré příbuzné donutit k zamyšlení. Tak dlouho není čas se potkat až dotyčný člověk nemusí být už mezi živými.