Blázni a děvčátka (1989)

Výbornej film. Na to, že byl točen ještě před revolucí, jsou ty scény s vidlemi v rukou sedláka odmítajícího vstoupit do družstva hraniční. Pár roků zpátky by vůbec nepřicházely v úvahu, cenzura by je nezakázala, vůbec by k tomu neměla příležitost. Tvůrci by si je vůbec neodvážili natočit. Dal bych pět hvězd, ale vadila mi tam ta husitská vložka v katolickém kostele. Totální nesmysl, vůbec si nedokážu představit, že by někdo takto, až fanaticky v té době demonstroval svoji víru...

Poetický příběh s lehkým nádechem pubertální erotiky s docela sympatickým hereckým projevem hlavního protagonisty. Možná to nepatří do topky předrevolučních či devadesátkových filmů, ale když člověk vidí dnešní tvorbu, tak je rád, že si může pustit film, který je ještě schopen vyvolat emoce bez nadbytečného patosu nebo křeče.

Filmy Karla Kachyni samozřejmě znám a proto mi přeci jen trochu připadalo, že už si začínají být v lecčems podobné jako vejce vejci. Opět sledujeme mírně poetický film, tentokrát z pohledu dospívajícího chlapce, na jistou část města. Zde byl vybrán drsný Žižkov, o kterém se toho hodně napovídalo a koluje spousta zvěstí. Ostatně na Žižkov jsme se již podívali ve filmu Lásky mezi kapkami deště. Mladík dospívá, rve se o své místo na slunci a hlavně vyrůstá jen s tátou. Asi zajímavější než hlavní hrdina nebo různorodé příhody jeho pohledem jsou vedlejší postavičky, které ale dostávají střídavě méně nebo více prostoru.

Laskavý příběh bez zbytečného vykreslování tragédií, jak je dnes zvykem. Samozřejmě se nemůže srovnávat s žánrově podobnou "Obecnou školou", ale příjemně mě překvapil. Pořád jsem přemýšlel, proč je mi hlavní klukovský hrdina sympatický, a pak jsem na to přišel - v obličeji je totiž celá Gwyneth Paltrow :o),

Blázni a děvčátka jsou pro mě hodně silná vzpomínka z dětství a radost z nalezení ztraceného "zlata". Muselo to být někdy zkraje základky, když nás učitelky na tenhle Kachyňův film vzaly do kina. Byl to pro mě tehdy hodně silný zážitek, protože ten film byl úplně něco jiného, než co jsem do té doby jako šesti sedmi leté děcko viděl. Přišel mi hrozně nedětský, ponurý, smutný, strašidelný a erotický. Třicet let jsem nosil tu vzpomínku zalezlou někde hluboko v hlavě a nemohl jsem si zaboha vzpomenout, co to bylo za film. Pamatoval jsem si jen to, že to rozhodně nebyl film pro malé děti a frázi "opalování na rajsko". Právě díky této frázi a archivu ČT se mi podařilo film dohledat... Zkouknul jsem ho znovu a... stejné pocity: ponuré, šedé, neveselé. Tu erotiku už dnes vnímám trochu jinak :-) Přišlo mi to trochu o ničem, taková letmá povídka o pubertálním klukovi. Ale určité kouzlo to má (oprýskaný Žižkov 50. let). Alespoň pro mě v té vzpomínce z raného dětství.