Zlaté dno (1942)

Geniálne dielo fenomenálne talentovaného p.Buriana, ktorý tu prehovára k vysokej žánrovej efektnosti najmä prostredníctvom svojej intonácie, mimiky a gestikulácie, v dôsledku ktorej bezkonkurenčne zabáva diváka aj vtedy, keď ho v tom scenár trochu obmedzuje.Zlaté dnoje ďalším legendárnym dielom, ktoré je postavené výhradne na fantastickom výkone tohto klenotného umelca. Prostredníctvom jeho výrazne príjemnej atmosféry, akú mu svojím pôsobením dodáva, sa u mňa automaticky zaradilo k tým jeho najlepším. Je úžasné toto, ako zarytý filmový nadšenec, môcť stále zažiť, a ubíja ma toľká obmedzenosť tých, čo sa tomu zaujato alebo ignorantsky vyhýbajú. Dúfam, že sa to zo širšieho povedomia o kultúre nikdy nevytratí.

"žehlící scéna je jak z Chaplina i s hláškou - "to není moje"", ovšem nejlepší je vtip a scénka s tržbou "250"-"tisíci"-"korun" :D.. rozsahlé je to jak román, já v polovině myslel, že to končí a najednou se rozjela část s vdovou Valentovou a jede to dál na tatínkovi, co všechny poučí, jak se má vést bysnys s papírnictvím.. "moudrosti ma rozdávání"..

Opravdu příjemná, milá (pro někoho jistě až příliš), převážně konverzační komedie, kde hraje Vlasta oproti svým zvyklostem velmi umírněně, bez výrazných improvizací, a je v roli Putičky z papírnictví neskutečně roztomilý - snad nejvíc ve své kariéře. Vlastně je Zlaté dno spíš taková moderní pohádkaCaprovskéhostřihu, jakých Slavínský natočil vícero. Temný stín vrhá na diváky vědomí smutné budoucnosti velkých hvězd stříbrného plátna první republiky, kdy je pro většinu z nich právě toto poslední důstojnou možností rozloučení s vděčným obecenstvem, ve formě, v jaké je lidé milovali. Sice bylo krátké protektorátní dvojjazyčné období pro české stars těžké, vaz jim však definitivně zlomilo až budovatelské období po válce, které obrátilo vše vzhůru nohama.

Milý film s Vlastou Burianem, který si zde zahrál nejen papírníka Putičku, ale tak trochu i Jindřicha Plachtu. Možná bych ho ani nezařadil vyloženě ke komediím. Humor zde slouží spíše k vykreslení hlavního hrdiny. Ale je ho tady také dost, mě osobně nejvíc pobavila lekací anekdota. I s vědomím, že za protektorátu se točily téměř výhradně meganaivní komedie, si ale myslím, že pár věcí se dalo řešit trochu sofistikovaněji. Putička se své živnosti najednou vzdá nějak příliš snadno, samotné rozjíždění drobného podnikání jde jako po drátkách (mám poněkud jiné zkušenosti, byť z doby o mnoho desítek let později) a konečné usmíření dostanou děti také příliš zadarmo s přihlédnutím k tomu, že ani nebyly tátovi na svatbě. Plný počet to být nemůže. 
 
 
Musím tedy zapomenout na to, že mé zkušenosti s pokusy o rozjíždění drobného podnikání jsou trochu jiné a rozhodně ne tak hladké jako ukazuje film.   Samotná zápletka je poněkud naivní (zvlášť když mám poněkud rozdílné zkušenosti s rozjížděním drobného podnikání) a povedení synové dostali na konci odpuštění příliš zadarmo (tam by se určitě hodilo si s tím ještě trochu pohrát)

Další laskavá komedie, tentokrát z kinematograficky bohatého období Protektorátu. Vlasta Burian v tomto filmu opět královsky baví v roli hrdého, milého a vstřícného majitele papírnictví Cyrila Putičky. Jeho práce je jeho životní láskou, má rád školní dětičky, které u něj nakupují, a vždy jim dá nějaký drobný dáreček. Jeho známým je ukecaný kupec Jaroslav Neškudla, který mu říká, ať krám prodá a jde do důchodu. Jednoho krásného dne za ním přijedou jeho synové Jaroslav a Vilém, podnikající ve stavebnictví na úvěr z banky. Synové se jej také snaží přesvědčit, aby papírnictví prodal, ale on to odmítá, a tak se musí do přemlouvání pustit jeho dcera Konstantina. Té se to už povede a pan Putička prodá papírnictví panu Novému. Pak odjede s dětmi do Prahy, kde na něj čeká luxusní byt, peníze, ale také pěkná nuda, ze které je nešťastný. Konstantina se právě zasnoubila a na zásnubách se pan Putička ukáže jako bavič, který rozveselí celou společnost. Stejně ho to ale nebaví a chce zpátky do práce. Nejvíce ve filmu zaujala scéna, ve které se pan Putička snaží přeskládat žebřík na žehlící prkno. Nevyjde mu to ani na pátý pokus, a jeho hospodyně Růženka to zvládne během pár vteřin, ale kamera nám neukázala, jak se jí to povedlo! Pan Nový mu nechce prodat papírnictví zpátky, a to ani za 200 000 korun. A tak se pan Putička rozhodne, že se za každou cenu přifaří jako příručí u vdovy Jarmily Valentové, která má svůj krámek, ale moc jej nezvládá. Nejprve je odmítán, ale poté, co jí prozradí svůj trik spočívající v metodě dávání dárků, se stane jejím spolupracovníkem, a nakonec něčím ještě více. No, a zatímco panu Putičkovi se začne postupně dařit, tak s jeho dětmi je to horší. Konec je vyloženě sluníčkový a naivní, ale asi to bylo v nelehkých časech Protektorátu potřeba. Film o lásce k práci, o tom, že je třeba postupovat nahoru velice pomalu, a že rodina by měla držet pohromadě.