Dnes neordinuji (1948)

Překopaná verze Okénka Olgy Scheinpflugové natočená o 14 let později stejným režisérem. Záměrně říkám překopaná, neboť děj se od původního snímku výrazně liší, a to nikoli pouze zasazením do činžovního domu s výtahem místo domu pavlačového či skutečností, že doc. Johánek je zde psychiatrem místo docentem etiky, nýbrž i dějem. Motiv dědictví je zcela zrušen stejně jako policejní vyšetřování, Růženka není dcerou domovnice, která je tu pouze vedlejší postavou, nýbrž Johánkovou sousedkou na patře, komplot nevymyslí domovnice ve snaze provdat svou dceru za účelem jejího materiálního zajištění prostřednictvím Johánkova dědictví, nýbrž Růženčina prohnaná sestřenice ve snaze vyštípat svou drahou příbuznou z jejího bytu, aby jej získala pro sebe, s obviněním ze zapálení stohu slámy nepřichází synovec domovnice, zloděj Tonda, ve snaze docenta vydírat, ale jako alibi mu jej prostřednictvím svého podřízeného opatřuje jeho přítel advokát ve snaze vysekat ho z obvinění ze znásilnění atd. Některé úpravy jako poslední zmíněný prvek v sobě přitom obsahují i jisté logické nedostatky. K těm ostatně patří i to, že psychiatr neví, co je to okénko. Po stránce čistě filmařské je tato verze jistě mnohem kvalitnější než verze z roku 1933, i po vizuální stránce zde máme řadu pěkných záběrů kamery. To je ovšem to jediné, čím tato verze překonává starší snímek. Po herecké stránce je film naopak mnohem slabší. Jan Pivec byl sám o sobě výtečný herec a ozdobil svou přítomností řadu snímků, od Hotelu Modrá hvězda po Dům Na ořechovce, a Čechovovy Námluvy s ním, Ladislavem Peškem a Vlastou Chramostovou jsou nepřekonatelné. Jak ho mám ale ráda a není zde špatný (tedy alespoň pár scén se povedlo), není to Hugo Haas. Ten podává v roli doc. Johánka naprosto fenomenální výkon, kterému se už asi nikdy nikdo nevyrovná. Nastavil prostě laťku tak vysoko, že ji podle mého názoru žádný další herec nedokáže přeskočit nebo se jí vyrovnat, dokáže ji tak maximálně podlézt. Zároveň mi tentokrát v Pivcově projevu chybí větší barevnost. Tam kde byl Haasův Johánek nesmělý a až dětsky nevinný, je Pivcův Johánek sebevědomý a nad věcí, tam kde je Haasův docent zničený a rozklepaný, tam je Pivcův lékař úplně v klidu, tam kde Haas srší doslova živelným nadšením nad svými mravními poklesky a z výhledu na kriminál, je Pivec pouze suše věcný. Je jednoduše celou dobu tak uhlazený, že působí stále stejně. A tu opilost a kocovinu jsem mu ani za mák nevěřila. Haas naproti tomu projevuje celou škálu různorodých pocitů, přičemž dokáže bravurně vypíchnout svým herectvím a intonací vět každý sebemenší fór. To ostatně ve starším filmu skvěle zvládá i Antonie Nedošínská, která mu v tomto ohledu byla rovnocennou partnerkou. Pokud jde o ostatní protagonisty, Frýbortová podává příjemný a ve srovnání s místy teatrální Baarovou uvěřitelnější výkon, ale pojetí Růženky je v tomto snímku rovněž odlišné. Místo nevinné dívenky je to stejně jako její sestřenice moderní, sebevědomá a rozhodná žena, která ví, co chce. Ani studující medicíny Divíšek se se studujícím filosofie téhož jména nemůže jakkoli měřit a scény dua Pivec-Mareš působí průměrně, zatímco v případě dua Haas-Pešek šlo o doslova kouzelné herecké etudy, které se neomrzí ani po stém shlédnutí. Výsledkem je tedy příjemný film, u něhož se člověk na pár místech sice zasměje, ale který jej už v druhé polovině začíná nudit a který působí jako mnohem delší záležitost než starší Slavínského verze s její o více než čtvrt hodiny delší stopáží. Je ovšem možné, že bez znalosti Okénka z roku 1933 se vám snímek bude líbit o poznání více. Z mého pohledu je Dnes neordinuji filmem na jedno, dvě shlédnutí, zatímco Okénko s Haasem sice neoslní na první dobrou, ale s každým dalším shlédnutím zraje jako víno, a je tak snímkem nadčasovým. Dle hodnocení mé rodiny Dnes neordinuji ,, nebylo špatné, ale starší verze je lepší. Tomuhle chybí šťáva." Ve srovnání s filmařsky slabým a po herecké stránce místy až tragickým provedením Okénka z roku 1967, je ovšem snímek s Janem Pivcem podstatně lepší, byť je zde hodnocen níže. Tři hvězdičky.

"Otevřel se mi svět podvědomého chaosu, živelných pudů a zvířecích impulzů."Nesmelý staromládenec, psychiatrický odborník a ukážkový slušniak Pivec je vytiahnutý na bujarú oslavu vlastného menovania na docenta. Ráno potom zažíva prvú kocovinu a prvé okno v živote a nestíha sa diviť, čo všetko mu chcú prišiť na rováš. Konkrétne násilné smilstvo na fešnej susede a podpaľačstvo na vzdialenom stohu. Keďže sa nejedná o drámu ale o komédiu, nakoniec sa po sérii vtipných momentov a trapasov všetko vysvetlí a dôjde do zdarného konca. Príjemná starosvetská komédia s dobovou atmosférou, pri ktorej sa síce nepopadáte od smiechu za brucho, ale ktorá pohodovo plynie a vyvolá dobrú náladu. Herecky ma okrem ostýchavého Pivca zaujal majster prevlekov Motyčka aj obe slečny z vedľajšieho bytu Frýbortová a Vrbenská. Slušné.

Obě verze - s Haasem i s Pivcem - jsem ohodnotil stejně. Na tu Haasovu si však po roce už vůbec nevzpomínám, ta s Pivcem mi trochu v paměti zůstala, i když jsem ji dnes viděl po dlouhých letech. Navíc jsem rád za každý snímek s rozkošnou Dagmar Frýbortovou, jaká škoda, že po roce 1949 se před kamerou objevila pouze jedenkrát. Ale zase nám takhle zůstala navždy mladá... Trochu více prostoru zde získal velký herec malých rolí pan Motyčka, zato Alois Dvorský zde má opět jen krátký výstup.

Mýma očima úsměvná záležitost a příjemná oddechovka, k tomu přiznávám, že pro tvorbu Vladimíra Slavínského mám jistou slabost.. Příběh Jakuba Johánka a jeho okénka znám, nicméně v tomhle zpracování nacházím stejné filmové potěšení.. Jan Pivec je úžasný doktor a báječný nekňuba, Dagmar Frýbortová jedním slovem okouzlující, stačí, aby se stydlivě podívala a má mě, mnohem lépe a výrazněji než Lída Baarová..

Vladimír Slavínský po II. světové válce jen těžko hledal nová témata, jeho lidové, líbivé a kýčovité sentimentální příběhy z třicátých let by byly v poválečné době pro diváky asi už neakceptovatelné. Jedním z možných východisek byl návrat k tématům, která již naše filmografie vyzkoušela a která byla využitelná téměř v každé době. Slavínský se tímto směrem vydal již jednou, kdy námět původně využitý ve filmu Poslední mohykán přepracoval ve filmu Poslední muž s Jaroslavem Marvanem. Příběh váženého muže, který se za zcela výjimečných okolností opije a pak jen těžko rekonstruuje své činy, aby mu toto společenské faux pax posléze pomohlo získat vyvolenou, rovněž mezi takové příběhy patří. Sám Slavínský tento námět zfilmoval pod názvem Okénko s Hugo Haasem v roce 1933. Tentokrát do hlavní role obsadil Jana Pivce, vynikajícího herce, který však postrádal komediální dravost a umění vypointovat scénu k dokonalému vtipu. Jeho takřka dokonalé herectví je uhlazené i v případech, kdy by děj vyžadoval jistou hereckou živelnost. Posléze tak vznikl film, který přinesl spíše jen úsměvnou podívanou a vesměs průměrné herecké výkony (Josef Gruss, přehrávající Ota Motyčka), vedle hlavního hrdiny zaujmou snad jen Dagmar Frýbortová, Pavla Vrbenská a pak zejména František Kreuzmann v malé, avšak dokonale zvládnuté roli pacienta, který se bojí podívat za sebe. Dnes neordinuji byl posledním dokončeným filmem Vladimíra Slavínského, který se nakonec pod tíhou doby a po jen velmi vlažném přijetí předcházejících filmových počinů rozhodl natočit budovatelské drama. Jeho předčasná smrt pak učinila definitivní tečku za jeho bohatou, byť poměrně nevyrovnanou režisérskou prací.