Nebe a dudy (1941)

Jeden z nejlepších černobílých filmů..:) tohle je prostě nesmrtelná klasika...milej..lidskej příběh..kde exceluje pan Marvan s Plachtou.. ovšem největší hvězdou příběhu jsou 2 malý bráchové..ty jsou naprosto geniální.. když zpívají a hrají na harmoniku tak to je prostě nepřekonatelné.. 100% na tohle se prostě dá koukat pořád:)

Tento pohádkový snímek o tom, že chudoba cti netratí, a továrník je taky člověk, jsem viděl poprvé někdy před 30 lety, a líbil se mi. To samé i teď, a věřím, že se mi bude líbit i za dalších 30 let - prostě klasika. Ústřední herecké duo je tu úžasné, a spolupráce Marvana s Plachtou je snad ještě lepší, než ta obvyklá s Burianem. Akorát je neuvěřitelné, že jim bylo tenkrát oběma teprve 40. Slavínského bavilo vždycky stavět komické situace na kontrastu socialních rozdílů, a mě to v této roztomilé podobě baví taky.

Morousovitý boháč v podání Jaroslava Marvana stráví několik dní v chudé rodině svého zaměstnance Jindřicha Plachty a překvapivě se stanou přáteli, i když je jejich společenské postavení natolik rozdílné. Milý snímek postavený hlavně na výkonu obou vynikajících herců a postupném budování jejich přátelství a pochopení mezi nimi.

Jeden z mých nejoblíbenějších starých filmů. Ano, příběh o nápravě zlého muže pomocí přátelství s prostým horníkem je možná takřka pohádkový, ale příjemnost a lidskost tu sálá z každého záběru. Chápu, proč se to líbilo za protektorátu a v dnešní době nemáme stále důvod se od podobných věcí odvracet. Plachta a Marvan sem dokonale sednou a doplňují se jako dva rozdílní muži, které spojí velké přátelství.

Jedna z nejvýraznějších rolí J. Plachty. Společně s kloučky, kteří hráli jeho synovce, utkví v paměti ryzost a dobráctví Fábery. Sice to není dost, aby byla proměna despotického hypochondra Bartoše na dobráka uvěřitelná, ale Plachta byl ve své roli "léčitele" velmi přesvědčivý. Je ironií, že ho na onen svět poslala dobrovolná práce v dolech. Na vyčerpání z těžké práce Plachta zemřel jen deset let po premiéře Nebe a dudy. Ve věku pouhých padesáti dvou let. Právě tato asociace ve mě probouzí víc pozitivní nostalgie, než si Vlčkův scénář zaslouží.